Ráno se nechtělo vstávat, cesta do práce byla tak nějak divně osamělá...
Ještě, že jsem si prozřetelně vzal do auta CD Elánu "Nie sme zlí". Jožo Ráž byl v době vzniku této platni ještě tím starým dobrým Jožom Rážom, a tak do mě trochu energie dostal i proti mé vůli.
Přes den však začalo pršet a i to málo energie bylo pryč. Trochu ze zvědavosti a trochu ve snaze udělat kolegyni radost, jsme na oběd vyrazili do vegetariánské restaurace. No, běs... Jídlo se dalo sníst (na vojně jsem jedl daleko horší), ale atmosféra ve veget. restauraci to je opravdu kremace. Musel jsem si koupit ve špinavém pouličním okýnku bramborák, abych přežil. Kolegyně si šla koupit hamburger.
Odpoledne doma jsem přemítal nad svou neschopností a těšil se, až příjde domů moje láska. Jak je možné, že na člověka zničehonic padne taková tíha?
Do psaní článku se mi tedy večer vůbec nechtělo, avšak depka přece patří k životu a po 2. sklence jsem se nějak přinutil.
Na konci by měl být nějaký závěr, nějaké poučení, prohlášení nebo tak něco. Bohužel, nic nemám. Jsem rád, že dnešek končí.
Vlastně MÁÁÁÁM: Do p.de.e ten Elán kdysi míval koule!
