Pro mě je déšť nádherný důvod k melancholii. Užívám si šedé oblohy, kapek na kalhotech, mokrých bot, pochmurného nebe. Ze všeho nejradši si sednu někam ven pod střechu (dnes to byl náš bytový balkón), zapálím si a pozoruji, jak děšť prostupuje náš prostor, a to zvláštním šedivým světlem, dotekem dopadajících kapek, čistým vzduchem a nádherným šumem. Vše se rázem kolem nás změní a my se musíme přizpůsobit.
Když jsem byl puberťák, hodně mě počasí, a to zejména déštivé, deptalo. Bylo na něm totiž navázáno spousty aktivit - koupání, čundry, bečky, karnevaly, výjezdy na motorkách - znáte to. Jednoho dne mi déšť přestal vadit a stal se mým přítelem. Možná proto, že jsem si uvědomil, že co se má stát, stane se i navzdory dešti a všechny zážitky s deštěm spojené jsou vždy opravdovější a intenzivnější. Teď svému okolí říkám: Cítíš tu nádhernou depku? :o)... a pořádný déšť mi působí surovou radost neboť na mne působí jako vyvolávač vzpomínek.
Dnes jsem se dozvěděl docela nepříjemné věci, jejichž následky na budoucnost svoji i dalších blízkých lidí nedokážu odhadnout. Venku pršelo a prší i teď. Otevřeným oknem na balkón slyším hudbu nekonečného množství jednorázových hudebních nástrojů z malých kuliček H2O - fantastické podmínky pro toulky myšlenek a meditaci. Je to divné, ale užívám si to.
Ať už to dopadne jak chce, doufám, že mi Bůh dá sílu nepřestávat v "dobrém boji" (i v dešti).
