Stoju i rozdumuju. „Iši dobry, že aspoň každa druha lampa verejnoho osvitliňa svitit... A chyžy? Čom v nich taka cma? De sut ľude?“ Vyťahuju cigaretľu i zapaľu si. „Cholem si ruky zahriju, pokaľ nepridu do obchodyku.“ Smotrju do cmy. „Dajaka čorna postava ide ku mi, može bude znaty kto hmer.“ Približuje ša postava i vyjde na svitlo. „Serus Janču, što tu robiš? De ideš?“ , prošu ša. „Serus, ale čul jem že zvonily, ta idu do korčmy sja zvidaty chto hmer. Nemaš cigu? Daj jednu zakurity.“ „Tu maš,“ podavam mu cigaretľu z krabičky i pripaľuju. „Sluchaj, a de sut šitky babky, že taka cma po chyžoch?“ Janko ša poškrebal po holovy, odpľul si i povidat: „Ta isto hneskaj dajake sviato i pišli do cerkvy.“ „No hybaj ku Haňi, už nemame daleko, tam ša isto dyzname chto hmer.“ I tak ideme sobi, i zdaleka vidno svitlo, kotre sviťit z korčmy. Z daleka čujeme jak zaverzgali dvery, i chtoskaj ša potackat po drazy i ide domiv. „Slava Isusu Christu, ta što tak skoro idete domiv ujku?“ , zvyduju ša. Čolovik len machnul rukou i zašomral sobi popid nis: „Ani tam neiďte, nikoho tam nit.“ „Čuješ ho Janču? Ta do jakoho frasa, de všytky pišly?“, smotrju na Janča vyčitavo. „Ta šak maš 20toho, chlopy sut iši na Čechoch, bo im turnus neskončil, no a pijaci i cigany iši pidporku nedistali, ta siďat doma“ , zašmijal sja Janik. „Aha, už tomu rozumju,“ pritakal jem. „Ole, daj mi iši jednu cigaretľu, v obchodi kupju baličok, ta ti pak vernu,“ pokračuje Jančo. Podavam mu ďalšu cigaretľu, švablikami zapaľuju jomu i sobi, poťahnu do sebe dym i jak vydychuju povidam: „Heh, ťažkyj toď život tu na vychoďi, no iši bude i hirše, jak nebudeme maty piňazi ani na palinku, ani na cigaretli.“ „Pravdu maš“, pritakal mi Jančo. „Budeme kurity ukrajinsky cigaretly i pality samohonku, jak Vasiľ, abo budeme pity gorilku. Znaš što je tota gorilka?“, s usmiškom ša ňa prosit Jančo. „Neznam, što to je? Toto što teper všadi čuty v novinach?“ „Ta ne tota Gorila, ale gorilka je taka palinka, že jak večur ju pješ, ta na druhyj deň nemaš opicu, ale rivno gorilu.“ „Hahaha.... sranda musit byty i keby na chliba nebylo..što?“ Zasmijal jem ša, zahasil cigaretľu, obuchal nohy od snihu, chopil kľanku i otvoril dvery do obchodu-korčmy. Za mnou vstupil i Jančo i zaper dvery za sobou.
„Dobryj večur“, pozdravkal jem. „Dobryj večur parobci, Ta što novoho?“ privitala nas teta Haňa. „Ta vy nam povičte, tu ša noviny širjat rychliše jak cez obecnyj rozhlas.“ povidat Jančo. „ I poprošu, dajte mi jedny Marsky, jednu totu malinovku za 15 centoch.“ pokračuje Jančo. „Malinova či Cola?“ kričit zo skladu teta predavačka. Janko posmotrit na mene... „Dajte Colu, bo Malinova bars solodka,“ zakričal jem. „A što iši?“ prosit ša nas, jak položila cigaretly i malinovku na pult. „Inakšu už nemam, zistala len malinova, bo tovar mi pride až buducij tyždeň,“ objasnila mi teta predavačka, kiď jem ša začuduvaňi na pult posmotril. „Ta nalijte tu mojomu kumpanovi Jankovi i mi z toj slivky što tu mate pid pultom“ zašmijal jem ša. „Chlopci, dobry znate, že Vam nalivaty nemožu, ale kupte si ploskačku, i plastove pohariky a si ju rozlijte samy,“ jak hvarit takoj klade na pult. „Što jem dolžnyj?“ prosit sja Jančo. „Pjať pjadesiat“ povidat teta Haňa. „Teľo veľo?“ „Ta vy chlopci ste z dajakoho lacnoho kraju, kiď toto je pre vas veľo,“ zasmijala sja Haňa. „Tu mate, a dribny si zochabte,“ vysypal zachmurenyj Jančo žmeňu dribnych na pult, vzjal ploskačku, otvoril ju i rozľal do peršich pivdecakoch. Teta Haňa iši prepočitavala či jej zaplatil presnu sumu, no nakonec napočitala iši tam i vecej paru centikoch, otvorila pokladňu i šmarila do ni dribny. My sme fukli po pivdeci a iši s pachuťou na jazyku ša takoj prošu: „Čuli sme že zvonili zvony, neznate chto hmer?“ „Pravda, že znam.“ Odpovila nam takoj. „No a povičte, chto?“ vyzvedal jem. „No vera Bože, hmerlo nam Rusinstvo.“ i zalomila rukami. „Jak to? Nerobte si z nas srandu pani. Iši Ruska mať nezhynula,“ hrdo jem ša pobuchal do hruďi. „A či Vy neznate, že dido Osif byl už dovho chvoryj? Už len čekali joho dity, koli hmre, žeby mohli si joho majetok podility,“ operla ša teta Haňa o pult. „Jakyj majetok, totu spustnutu chyžu?“ ironicky jem poznamenal i machnul rukou. „Hej totu chyžu, prodajut ciganom, čula jem že za piňazi pak Parasky kupjat byt v Prjašovi,“ nedala ša teta predavačka Haňa i pokračovala, „Toho roku je to už pjatyj z našoho sela, što hmer. Ľude hmerajut jak muchy. A vy ša nemate ku nijakym skutkom, žeby ste zrobily novu generaciu,“ s vyčitkou na nas posmotrila. „Što? Dido Osif hmer? Ta šak joho jem už dovho nevidil, to je pravda, to až teper? Ta de vin byl doteper?“ s interesom ša Jančo zvidal, i naľal po druhomu štamperliku. „Ta čom tak malo jes naľal?“ osopil jem ša na ňoho. „Žeby nam vyšlo iši na trete pivdeca,“ povil i zatkal ploskačku. „No znate, dity žijut po mistoch, ta joho divka ho vžala ku sobi do špitaľu de i robit. A dobry znate oboje, že kto ša distane do našoho špitalu, ta tomu už len hrobary lopatou po križoch dajut.“ „Ta vin mal divku?“ začuduval jem ša. „Jak to, že jem ju tu nigda nevidil?“ „Bo ona je od tebe starša, ty jes iši kačura ťahal po dvory jak ona odyšla do školy študuvaty, tam ša i vydala i tam mat dity,“ odpovidat teta Haňa. „A si predstavte, toty maly fagane, jak jem išla v nedilu do cerkvi mi ani nepozdravili „Slava Isusu Christu“ , ale „Dobrý deň teta.“ Neznajut ani po rusnacky, len po slovensky bisiduvaty,“ pokrutila holovou rozhoršena. „Ale nič si z toho nerobte teto, ani vaši pravnučata už po rusnacky nebudut znaty, bo vaši vnučatka pidut do svita,“ zašmijal jem ša i machnul jem rukou. „Oj veru, veru, pravdu ste mali teto Haňo, s každym dalšim pomeršim rusinom hmerat i naše Rusinstvo,“ povzdychnul Jančo, zdvyhnul poharik i vyľal ho do sebe. „No, nalij iši poslednyj, teper na počesť usopšoho dida Osifa, všitkych usopšich i žijučich Rusinov i na naše mertve Rusinstvo,“ povil jem takoj, a iši ani gambu jem nepochteral po druhym pohariku. „Ta de ša ponahľaš?“ prosit ša ňa Jančo. „Mušu ša domiv vernuty, bo mi v šparheti vyhasne, bo jak jem išol z domu, jem zabyl priložity dryvno,“ jak povidam, takoj beru ploskačku do ruky i rozlivam calu do poslednych pivdecakoch.
„Na Rusinstvo i na dida Osifa,“ pozdvihnul Jančo poharik nad holovu, iši vo vzduchu zrobil s poharikom krest, jak keby ša prežehnal i calij ho vydul do sebe. Ja jem ho nasleduval, vypil jem, dal čapku na holovu, porychtuval švabliky i cigaretľu i na rozlučku teťi Haňi sme povili „Zbohom.“ Vyšli sme vonka, zapalili cigaretly i pobraly ša domiv spivajuči „Živite ľudije na blaho svita“.
Autor: Ing. Martin Sičák
P.S. Tento príbeh sa nezakladá na skutočnosti. Jeho postavy sú fiktivné a dej je vymyslený. Podobnosť so skutočnosťou je čisto náhodna. Ak sa Vám tento fejtón páči, kliknite na karmu a dajte ho zdieľať. Fejtón je z cyklu nepublikovanej zbierky autora : "Što novoho Rusnaci?" časť I. "Chtoskaj hmer"
