Jedno mali tie olympiády spoločné. Pre hrátky tých dvoch neumierali ľudia (s výnimkou Mníchova 1972. Tam sa ale jednalo o jednorázovú teroristickú akciu, aj keď bola dôsledkom dlhodobého vleklého konfliktu).
Aj "čítankové príklady", Moskva 1980 a Los Angeles boli len vyústením eskalácie studenej vojny bez priamych obetí na životoch.
Dnes je to iné.
Psychopat Putin napadol mierumilovného suseda, a v tomto konflikte sa neštíti ignorovať všetky dohody a princípy platné v čase vojny.
Používa zakázané zbrane, útočí a obsadzuje jadrové elektrárne, bombarduje pôrodnice, nemocnice, školy aj divadlá.
A obávam sa, že ak v jeho okolí neostane štipka zdravého rozumu a príčetnosti, dôjde aj na jadrové zbrane. Potkan, zahnaný do kúta nemá čo stratiť (vie, že už je aj tak mŕtvy tak chce vziať na ceste do pekla čo najväčší sprievod).
Možno si poviete, čistá politika. Čo to má spoločné so športom?
Nuž, bojkot ruskej reprezentácie a klubov aj individuálnych športovcov sa dostal do balíčka sankcií. Vyvolalo to nevôľu v Rusku, čo je prirodzené, ale aj mimo jeho teritória. Odporcovia hovoria, že "šport by nemal do politiky zasahovať“ alebo" šport by mal zostať apolitický.“
Ak aj doteraz sme tieto alibistické frázy pripúšťali, dnes v čase vojny už neobstoja.
Citujem v origináli z blogu Jana Denemarka z portálu isport.blesk.cz (neskôr sa k nemu ešte vrátim).
Dlho som rozmýšľal nad koncepciou tejto druhej časti. Veď aj preto taký časový rozostup. Napokon som sa rozhodol nerozoberať všetko.
"Kto za koho kope"
a hrdo nosí na drese Z (a verejne podporuje na zhromaždeniach Putina) a kto na druhej strane obliekol uniformu a bráni svoju vlasť už bolo dostatočne medializované.
Najmä pnutie v biatlone po vyjadrení Francúza Simona Fourcada (práve biatlonový majster sveta Dmytro Pidručnyj či olympijská víťazka Júlia Džimová bojujú na fronte, pričom len 19-ročný Jevhen Malyšev tam padol. On už nebude môcť súťażiť nikdy, ale Simon ľutuje diskriminovaných chudáčikov Rusov a ich Bielych súkmeňovcov. Ktorí sa nijako nevymedzili voči režimom Putina či Lukašenka, ba mnohí ich demonštratívne podporujú).
Nebudem rozoberať ani postoje celebrít ako Ovečkin či (ne)postoj našej zlatej Nasti (čiastočne pochopiteľný, veď tam má brata).
Dám len dve kapitolky, podľa športov. Tých najpopulárnejších, futbal a hokej.
Pôvodne som chcel aj najaktuálnejšiu kauzu tenis, konkrétne Wimbledon. V jednej z hlavných úloh, podobne ako v pandémii, najslávnejší antivaxer Novak Djokovič.
Ale tej je aktuálne plný web, netreba nosiť drevo do lesa...
Futbal
Medzihra medzi olympiádami.
Ararat, dotoho, Jerevan, hut cul...
(ako sme rozpútali v ZSSR malú športovo politickú revoltu).
V čase nášho pobytu v Jerevane na výmennej študentskej brigáde v roku 1982 sme si presadili, že chceme ísť aj na futbal.
Nebolo to jednoduché, ale v jeden podvečer nás asi 20 Slovákov sedelo na tribúne zaplneného štadióna. Ararat versus CSKA Moskva, priamy prenos celoštátnej televízie.
Bol to teda riadny bizár (to bol celý pobyt, ale o tom niekedy v samostatnom blogu).
V každej rade z oboch strán stál uniformovaný milicionár. Ak nejaký fanúšik fúkol do prepašovanej trúbky, hneď bol pri ňom a vytrhol mu ju z rúk. Podobne dopadli aj vlajočky. Povzbudzovanie také nemastné, neslané, foneticky to znelo "Ararat hut cul".
Nám to akosi nedalo a začali sme (bez nejakých provokačných úmyslov) z 20 hrdiel pekne nahlas: "Ararat, do toho!"
Náš arménsky sprievodca Górnik nám naznačil, aby sme stíchli. To už ale boli pri nás obaja naši milicionári, že aby sme prestali. Našemu skandovaniu nerozumeli, nevedeli, či nie sme protištátne živly...
Spotený Górnik vysvetľoval, že sme "druzjá, tavárišči inostránci iz Čechaslavákii" a že len "pazdravľájem nášich fatbálistov". Pričom nám neustále naznačoval nech držíme klapačky.
Nás to ale práve začalo baviť a začali sme ziapať ešte viac. Naši "milí cionári" boli bezradní (medzitým dobehli ďalší štyria z našeho sektoru). Nevedeli, čo robiť. Predsa len pred kamerami do celého ZSSR si netrúfli nás vyviesť. Mohol mať Gárnik pravdu, ale nemusel (vtedy ho legitimovali a neskôr bol predvolaný na výsluch).
A vtedy sa stalo niečo prekvapujúce. Diváci okolo postrehli, že sa niečo deje. A začali sa pridávať. Postupne sme sa zosynchronizovali. Šlo to ako mexická vlna.
Celá naša tribúna burácala "Ararat do toho, Jerevan hut cul!". A strážcovia poriadku tam len bezradne postávali ako "svätí za derévňju"...
Až neskôr nám došlo, že sme vlastne u domácich vyvolali malú revoltu voči režimu (a Rusom obzvlášť). Keď zistili, že vlajku či trúbku im síce môžu vziať, ale stovky naraz neumlčia...
(ako som povedal, teraz sa nebudem rozpisovať o ďalších "sovietskych bizároch", príde na to čas.
Len jednu poznámočku. Po návrate na rodnú hrudu som mal chuť zakričať s plného hrdla, ako na tom jerevanskom štadióne: SLOBODA!!!)
Ešte jeden exkurz do minulosti.
Dáni, majstri Európy (hoc tam ani nemali byť...).
Citujem portál sport.aktuality.sk:
Len dva týždne pred začiatkom turnaja Organizácia Spojených národov uvalila sankcie na Juhosláviu , v ktorej vypukla občianska vojna a FIFA ihneď vylúčila túto krajinu zo súťažného diania. UEFA určila za ôsmeho účastníka Dánsko , ktoré skončilo v 4. kvalifikačnej skupine bod za Juhosláviou. Viacerí jeho hráči boli údajne povolaní z dovoleniek a zo slnkom zaliatych pláží. Na prípravu mali iba 11 dní...
Dánsky postup do finále bol obrovské prekvapenie, veď v 20-člennom kádri figurovalo iba sedem legionárov. Ani úspech v semifinále proti favorizovanému Holandsku nebol konečnou stanicou pre tento tím. To najlepšie si Dáni nechali na záver. Podceňované mužstvo dosiahlo viac ako jeho predchodcovia z 80. rokov. Nehralo síce tak pekne ako slávny "dánsky dynamit", no vo finále dokázalo zaskočiť aj úradujúcich majstrov sveta Nemcov !
Po tom, čo boli Dáni korunovaní za nových majstrov Európy, brankár Schmeichel pripustil: "My stále nechápeme, čo sme vlastne dokázali."
Takmer paralela.
Po vylúčení Ruska z MS, ktoré sa kvalifikovalo do baráže mnohí naši činovníci a fanúškovia dúfali, že sa história zopakuje a nahradíme ich v pavúku my. Nestalo sa tak a ja som rád. Benefity, vyplývajúce z nešťastua Ukrajiny by ma asi netešili (aj keď pre účasť na MS by bolo treba zdolať ešte dve prekážky).
Už len na okraj tejto témy. Pridelenie MS Kataru tiež silne páchne politikou....
Súčasnosť.
Reprezentačnú som už popísal.
Rusi už skôr oznámili, že nesúhlasia s celoplošnými trestami športovcov v dôsledku vojenskej agresie na Ukrajine a odvolali sa na Športový arbitrážny súd v Lausanne.
Na klubovej úrovni bol vylúčený z ďalších bojov v Európskej lige Spartak Moskva. Tam bola už sťažnosť z Lausanne zamietnutá.
UEFA navyše s okamžitou platnosťou ukončila sponzorské partnerstvo s energetickým gigantom Gazprom, ktorého väčšinový vlastník je Ruská federácia. Týka sa to Ligy majstrov, EURO 2024 aj ďalších súťaží. Gazprom bol jedným z najväčších sponzorov riadiacej organizácie európskeho futbalu, kontrakt, ktorý platil do roku 2024, mal údajne hodnotu približne 40 miliónov eur ročne.
Hokej.
Reprezentácia.
Z histórie si pamätáme neľútostné boje golonkovcov s ragulinovcami, kde každé naše víťazstvo bolo malým revanšom za okupáciu 68.
V súčasnosti, podobne ako vo futbale, Medzinárodná hokejová federácia IIHF vylúčila tímy Ruska a Bieloruska zo všetkých svetových podujatí a Rusom odobrala aj organizovanie MS do 20 rokov v budúcom roku.
Rusi sa cítia ako poškodení a plánujú odvolanie na arbitráž. Často argumentujú tým, že sa šport s politikou nemá miešať. Nik však v súvislosti s ich vylúčením z medzinárodných zápasov nespomenul vojnu na Ukrajine.
KHL. Putinova výkladná skriňa.
Tu budem citovať už spomínaný blog Jana Denemark.
Během prvních tří týdnů války na Ukrajině se symbolem pro agresora stalo písmeno „Z.“ Označují se jím ruské jednotky páchající zvěrstva od Charkova po Lvov. Ruská státní mašinérie mezitím obsáhla všechny části tamní společnosti. Jen za pár dnů se z autokracie, která se snažila občas ukazovat prvky demokracie, vyvinula tvrdá totalita, jež kompletně změnila fungování státu.
Pokud by se někdo od státní propagandy odklonil, jde sedět na 15 let. Pokud někdo na náměstích vyřkne nahlas slovo mír, nebo ho má jen napsán na malé cedulce, čeká ho bití, zatýkání a ponižování. Lidé se bojí i jen komunikovat s přáteli ze zahraničí, na ulici vám policie klidně prošmejdí telefon, zda v něm není něco „protistátního.“ Vítejte, tohle je Rusko v roce 2022.
Vladimir Putin utáhl opratě, válečným řáděním uvrhl Rusko do izolace a jal se direktivně rozhodovat o všem, co se stane. Sport nevyjímaje. A protože hokej je kremelským mocipánům blízký už od dob brežněvovského Sovětského svazu, lze na hře s pukem tvrdší vyžadování válečné propagandy nejlépe ukázat.
První vlaštovkou bylo právě písmeno „Z“ na domácím utkání Kazaně na kostce nad ledem. Následně KHL rozeslala všem klubům zprávu, kde žádá otevřenou podporu války na Ukrajině a její „správnou“ propagaci na sociálních sítích. „Žádáme vaši spolupráci při práci s fanoušky, aby podporovali armádu,“ stojí v dopise.
Ano, oblíbený sport ruského diktátora, pupeční šňůrou propojený s energetickými a ropnými giganty jako Gazprom, nebo Rosněft, se od státního směřování nemůže odklonit, naopak. V případě KHL jde navíc o politický projekt, jenž měl dlouhá léta za cíl rozšířit ruskou sféru vlivu do západní Evropy. A kdyby to náhodou klubům nebylo dostatečně jasné, od vedení soutěže přišla jasná zpráva. Aby nevznikly nejasnosti.
Dopis ředitelů ligy všem celkům
"Zažíváme těžké časy. Mnoho zpráv je zveřejňováno každou minutou a bohužel velice často jde o nejasné informace, nebo rovnou o fake news. Podpora našich mužů během válečného konfliktu je jedinou možnou reakcí normálního člověka. Žádáme vás, abyste válečnou akci podpořili a pracovali se svými fanoušky směrem k podpoře armády. Zasíláme vám proto společné kampaňové plakáty. Mohou být použity ve formě vlajek, letáků, nebo jen vytisknutých papírů. Zároveň upozorňujeme, že tahle propagace je povinná“Možnost volby kluby nemají, a i kdyby se náhodou našel někdo, kdo by s tímto postupem měl problém, zakročí se s ním stejně, jako s odpůrci agrese na náměstích. Patnáct let natvrdo. Vždyť jsme přece ve válce! O nezávislosti projektu KHL už netřeba spekulovat ani v žertu. Jde o jeden z nejsilnějších nosičů ruské ideologie, jenž v minulosti vznikl přesně s cílem jakkoliv podporovat směřování federace.
Od počátku konfliktu se z KHL odpojil Jokerit Helsinky a Dinamo Riga. V Putinově hračce tak z mezinárodních celků zbyl pouze kazašský Barys Nur-Sultan, čínský Kunlun a Dinamo Minsk z Lukašenkova Běloruska. Se soutěží utnula veškeré kontakty NHL, někteří zahraniční hráči se odhodlali k odchodu, další budou následovat. Klesající cena rublu, i mezinárodní izolace hokejovému angažmá zkrátka nepřejí.
Současná pozice KHL je paralelou k celému Rusku, které se uzavírá před světem a žije ve své vlastní bublině, kde samo sebe přesvědčuje o své jedinečnosti. Příklad tamní ligy navíc jednou provždy mění výrok, který mohl být často slyšitelný tam, kde jste ve sportovním světě chtěli po někom vyjádření k aktuální politické situaci.
"Sport by neměl do politiky zasahovat,“ nebo „sport by měl zůstat apolitický.“
Tyhle alibistické fráze už neobstojí. Jednak proto, že politika do sportu zasahuje a najde si do něj cestu, když potřebuje. A neobstojí také proto, že sport se jak v minulosti, tak v současnosti, stal silnou politickou kartou sám o sobě.
Potvrzují to hlavně režimy, kde slova jako demokracie či lidská svoboda, jsou jen prázdné fráze. Sport je pro ně výkladní skříní, propagací vlastního jednání a maskováním kriminálních činů.
V angličtině existuje pro takové jednání hezké slovo: sportwashing. To když například lidem nabídnete skvěle zvládnuté olympiády, zatímco v zákulisí porušujete lidská práva.
Nebo když zařídíte hokejové utkání v Moskvě, kde všude visí písmeno „Z“ a na Ukrajině bombardujete porodnice.
Ano, politika do sportu zasahovat nemusí, je s ním totiž pevně svázaná.
(koniec citácie)
