Mladý Dylan, který plánovitě zpřetrhal všechny vazby s městem, kde se narodil a vydal se na beatnickou cestu. Jeho setkání s Woody Guthriem, od kterého čerpal v začátcích svoji inspiraci. Hudební kritik, který vypráví o tom, jak se k němu Dylan v tomhle období vloupal a ukradl mu několik desek, které se nedaly nikde sehnat, to jsou jen některé z úvodních příběhů dokumentu.
Dokument mapuje Dylanovy začátky, sleduje, jak se stal mluvčím své generace, jak se obrazně řečeno propojil s energií, která tehdy byla ve vzduchu a dokázal vyjádřit a pojmenovat představy sdílené svými vrstevníky. Jako by byl archetypem hráče, hudebníka, barda a zároveň dvorního šaška, který se zničeho nic ocitl v tehdejší Americe. Nepřipadal mi ani jako zpěvák protestsongů, ale jako člověk, který měl vnést do obecného povědomí novou básnickou obraznost. Jedním z řady účastníků uměleckého dění, které se v té době odehrávalo byl v dokumentu básník Allen Ginsberg, ve filmu mj. popisující setkání Dylana s Beatles v jednom z londýnských hotelů. Člověk by měl skoro pocit, že Dylan s Beatles tvořili vzájemně „protějšky“ změny, která se v té době odehrávala. Další důležitou postavou je v No Direction Home Joan Baez.
Ve druhém dílu dokumentu bylo vidět, jak Dylana dobách jeho největší slávy, zhruba v letech 1963 až 1965, postupně ničila situace, do které se dostal, když se začal zabývat rock'n'rollem a začal začal hrát "dělené" koncerty. V první polovině vystupoval s kytarou a foukací harmonikou, ve druhé s rockovým bandem. Jeho publikum tehdy pravidelně reagovalo nadšením na folkovou část programu a bučením ve druhé. Dylan tím byl viditelně stále otřesenější a vyvrcholilo to až jeho motocyklovou nehodou, po které se na sedm let stáhl z veřejného vystupování.
Trochu mi to připomnělo příběh z Formanova filmu Muž na měsíci o Andy Kaufmanovi, který řešil v ledasčem podobný problém.
Musím přemýšlet nad otázkou, proč Dylan s celou věcí nic neudělal. Nemyslím, že by měl přestat hrát s bandem, když ho to viditelně uspokojovalo, nikdo si nemůže nechat diktovat návrat do své minulosti, pokud má pocit, že se dostal někam jinam. Proč ale třeba nezrušil folkové poloviny koncertů, a proč nezačal hrát jenom rock? Z filmu odpověď na tuto otázku nevyplývala, možná, že to tehdy prostě neřešil. Dělal to možná schválně, možná neúmyslně tak, aby ortodoxní folkaře co nejvíce vyprovokoval.
Dovedu uznat, že se lidem v té době mohl víc líbit Dylan jako folkař. Ale to mohli doma poslouchat jeho desky a nechodit na koncerty. Možná se jim líbilo jít ho vypískat. Rozhodně zajímavý film pro každého, kdo uvažuje, jak se chová dav. Pokud vím, situace se u nás opakovala, jenom se zpožděním, když na konci 80. let publikum pískalo na některé písničkáře, kteří si dovolili na folkovém festivalu zahrát na elektrické kytary.
Zajímavé byly v tomhle dokumentu rovněž dobové záznamy z tiskových konferencí. Novináři dávali Dylanovi dost absurdní otázky, on si z nich dělal legraci… Bylo vidět, jak mnozí novináři vůbec nechápali, o čem vlastně zpívá, oč mu jde, co se před nimi odehrává. A on jakoby se to snažil před nimi ještě zakrývat a tajit.
Nicméně bych chtěl dodat, že po filmové stránce se mi ještě o něco víc líbil dokument Metallica: Some Kind of Monster, který jsem nedávno viděl v koně Art. Rozdíl ale asi jenom o 1/2 hvězdičky, Metallica 5, Dylan 4,5. Píšu to sem jen pro upozornění na zajímavý dokument, který se dá sehnat i na DVD.
Bohužel v sobotu ve stejnou dobu dávali na Nově přenos fotbalové baráže z Norska a tudíž jsem měl tendenci občas přepínat. Fotbal jsem sledoval s vypnutým zvukem. A nebylo to špatné.
Recenze nedávného koncertu Boba Dylana v Praze
Stránka fanoušků Boba Dylana: www.dylantree.com
