Já mám ráda věci naplánované a nemám ráda překvapení. Vyvolávají ve mně pocit nejistoty. Tíží mě hlasy, které mi našeptávají, že nebudu moci úměrně zareagovat, nutí mě přemýšlet, neustále, že nejsem dostatečně připravena a já jsem ráda připravena, vlastně, kdo není? I když…pár adrenalinových jedinců jsem potkala, mají u mě velký respekt, no raději si je držím od těla, ještě by to bylo nakažlivé. A tak chci být připravena i na následky, které mě po každém rozhodnutí čekají, ale…naivní, že? Je snad snadnější se nerozhodnout vůbec?
Miluji příběhy prarodičů, neskutečná spontánnost z nich srší. Naskakování do rozjetých vlaků, na to si vždy vzpomenu: “Nezastavujeeemeee“. Někdy se mi nechce věřit, že tyto spořádaní lidé, kteří jsou tak zkušení a tak dospělí a vědí přece tak jistě, co je správné, se mohli špatně rozhodnout. A mohli. A taky, že se někdy špatně rozhodli a podívám se na ně a vidím ten pohled, ten pohled: „Zlatíčko, tímto si musíš projít sama, s tím Ti nikdo nemůže pomoct.“ Mám teda ještě právo se špatně rozhodnout? Do kdy?
Kolikrát jsem slyšela, že mám poslouchat srdce a potom zase rozum a celá jsem z toho zmatená. A vůbec, tak už se rozhodněme! Na všechno máme poučky a teorie, příklady, grafy, vzorce. Na co všechny tyto vynálezy, když se dospělý člověk není schopný rozumně…a nebo…rozumně rozhodnout?
Chtěla bych mít šanci prožít celý život pouze jednou a u každého rozcestí se rozhodnout tak, abych nemusela litovat, potom by, „prý“, ten život měl stát za to, říkali ti zkušení, dospělí, kteří vědí, co je správné.
