Je sice lehce bizarní, ale ukrývá určitou přitažlivost. Přitažlivost nutnosti zpracovat, co se za poslední dobu odehrálo, co jsem neměla možnost dostatečně pochopit. Co se v mém životě děje, nad čím nemám čas se zamýšlet, pod časovou tíhou kontinuálně sbalených kufrů a útoků tíživých informací.
Pochopila jsem, že myslet si, že nemůže být hůř, nemůže být lépe, nemůže přijít větší šok, nemůže být větší klid a jiné utopické postoje, je velmi přízemní. Ať už to zařizuje kdokoliv, cokoliv, tento rok trumfuje jakékoliv představy. A existuje pouze určitá míra životní ironie, kterou člověk dokáže vstřebat bez trvalých následků.
Nemyslím si, že dokážeme zaručit, že cit, který prožíváme, se nikdy nemůže změnit. Že cit, který je tak pronikavý, nikdy neochabne. Záruka by zřejmě přinesla klidnější scénáře, jistoty, na kterých tak lpíme, často bez dožadování se významu, smyslu. Ale není to tak... Teda, u mě to tak není. Myslela jsem, že zaručit dokáži. Dokonce jsem byla tak důvěryhodná, že jsem o tom přesvědčila nejen samu sebe, ale i své okolí. Hranice mezi mojí zárukou a „selháním“ byla příliš tenká. Proč „selháním“ a ne selháním? Do jaké míry je člověk odpovědný ručit za své city? Alibismus? „Snaha vyhnout se odpovědnosti“, ať jsme korektní v definicích? A nebo trochu jinak… Jsme odpovědní za city, nebo za činy?
„Avšak nikdo nemůže udělat s pocity nic, existují a neexistuje způsob, jak je cenzurovat. Můžeme si vyčítat nějaký čin nebo poznámku, nikoliv však pocit, jednoduše proto, že nad ním nemáme vůbec žádnou kontrolu.“ (Milan Kundera). Odklon od alibismu, ale zamyšlení se, jak velmi jsme ochotni věřit v kontrolu něčeho, co je tak nekontrolovatelné. A potom, když někdo nabere odvahu a postaví se čelem uznání této nekontrolovatelnosti, odsuzujeme, nesouhlasíme. Je očividně lidské přestat cítit, cítit nové, cítit jiné. Přesto se toho bojíme. Strach tak přirozený. A ve stínu strachu ztráty kontroly nad nekontrolovatelnými city, zapomínáme kontrolovat svoje činy. City se mění samé, činy měníme my. Tyto životní paradoxy…
Volný páteční večer. Marně si snažím vzpomenout, kdy tato situace nastala. Jsem za ni upřímně ráda. Ne kvůli potřebě definovat alibismus, nebo omluvě svých citů, ale kvůli potvrzení důvěry ve vlastní činy, bez finálního rozuzlení. „Protože se nám nedostává síly vůle vykonat zamýšlené činy, chováme se tak, jako by svět od nás nic nežádal.“ (Jean Paul Sartre). Žádá. Čiňme. A ty činy mějme pod kontrolou.
