Zadek se mi zvětšil, noha se mi nezmenšila. Jsem namalovaná. Mám oholené nohy, vyžehlené vlasy, oblíbené šaty. Vypadám čerstvě. Vyspaně. Upraveně. A jsem matka. Prej bych to neměla stíhat. Prej by mě to už nemělo zajímat. Prej bych na SEBE neměla mít čas. Prej…
Odcházela jsem z porodnice a nevěřila, že si budu schopná někdy znovu umýt vlasy. Odcházela jsem v těhotenských legínách, pod kterýma se rýsovaly jednorázové bombarďáky. Nejsou jednorázové, dají se vyprat… dobrý, špatný marketing. Vypadala jsem hůř, než jsem se cítila… a že jsem se cítila mizerně… šťastně, ale mizerně. Podezírám mamku, že neplakala kvůli štěstí v autosedačce, ale kvůli mé mrtvolné tváři. Až další ráno po návratu domů jsem si dala vytouženou sprchu. Smyla jsem ze sebe smrad nemocnice… a slíbila si… že toto nejsem já. Tato troska. S nadsázkou… ale… v zrcadle jsem viděla zničenou, vizuálně zlomenou ženu. Nepotěšilo mě to.
Po dvou týdnech jsem poprvé vyšla ven s mužem. S kočárem. Měla jsem šaty. Byla jsem voňavá. „Si krásna.“ Věděl, že to potřebuji slyšet. Nakoplo mě to na hodinovou procházku. A tak celkově mě to… nakoplo… jsem matka, ale hlavně jsem žena… žena, která se musí cítit dobře ve vlastním těle, která se nechce stydět vyjít ven, vedle které se muž čepýří. Tak jako páv… to mám ráda. A chtěla jsem dostávat komplimenty… to mám ráda. A chtěla jsem ukázat, dokázat nevěřícím Tomáškám, že se to dá… být pěkná žena…i po porodu… pěkná matka… i to mám ráda… dokázat, že mám pravdu. Ne vždy se s tím lehce žije…teda se mnou se ne vždy lehce žije.
Ideál ženské krásy existuje… není to nevhodný sousedův vtípek… a teda i tlak… na ten ideál… kterej někdo určuje… ten někdo nemá lehkej job… asi v noci dobře nespí. Ženy říkaj, že to dělaj kvůli chlapům… chlapi říkaj, že to ženy dělaj kvůli druhým ženám… nevím… asi je to někde uprostřed… ale výsledek je stejnej. My, ženy, se furt honíme za ideálem… nemáme to mužské ego, které by se na to vykašlalo. Závidím jim to… mužům… jsou víc v klidu. Maj víc času řešit, asi, důležitější věci.
Nejsem si jistá, jestli „na to, že jsi matka, vypadáš skvěle“, je kompliment. Zamýšlím se. Proč bych neměla vypadat skvěle? Mám úžasný dítě, úžasného muže…a…nikdy v životě jsem nebyla šťastnější… jsem matka, která je spokojenou ženou… a je to moje rozhodnutí… nezapomenout, že jsem i já důležitá… ne každý den mám čas na obšťastnění se hydratující kůrou, zkoušení nových masek z dmka… ale snažím se… protože jde o mě… a já jsem přece… žena!
Koukám se do zrcadla. Na sebe. Na ženu. Na matku. Cítím se dobře. Ve své kůži. Mám na čem pracovat. Jako každý jiný smrtelník… i bezdětný… který má jiné strasti. Myslet na sebe přece není sobecké. Je to nutnost, aby… abychom dokázali vyvracet ta zažitá „prej“…
