A nabírá sílu, když se členové skupiny navzájem podporují. A z toho strachu vzniká paranoia. Paranoia ústící do nenávisti. Nenávisti v nepoznané. A nechuť poznat nepoznané. A jako nástroj nenávisti používáme násilí. Skupinové násilí. A násilí nabírá sílu, když se členové skupiny podporují. A přichází válka. Skupinová válka. A přitom to všechno začalo u strachu. U strachu, který pozná každý, jen každý se s ním vyrovnává jinak.
Je mi smutno. Jsem zdravý, mladý člověk. Mám úžasnou rodinu, výjimečné přátele, možnosti, šanci uplatnit se, život před sebou. Ale je mi smutno. Smutno, v jaké době, plné....asi strachu...žiji. Vrásčité čelo každý den, média plná usvědčení. Pravda vysvětlená vždy po svém. Ze západu teplý proud, z východu studený. Ukazujeme prstem, obviňujeme, fábulujeme. Využíváme politické moci, historických zkušeností, neotevíráme oči. Nevěříme vlastním zdrojům, zapojujeme nezávislé subjekty. Mám strach. Máme strach. Je skupinový a způsobuje velkou nejistotu. Vytváří pocit nutnosti zaujat obranný postoj a ze všech sil se chránit. Ale víme vůbec před čím? Poznáme svého nepřítele? Máme nějakého nepřítele? Jsme my někomu nepřítelem? Víme, co se opravdu děje?
Mám pocit, že extrémní strach Evropě zatemňuje oči. A bojuje. A zapomíná, že tak jako její boj může být následkem strachu, tak může být boj druhých. A namísto, abychom se my snažili pochopit, odsuzujeme a stavíme se na druhou stranu břehu, bez zamyšlení se, že možná by bylo daleko bezpečnější postavit společně most.
Máme strach. Každý z nás. A nikdo nás za to nikdy nemůže odsoudit. Ale můžeme soudit za účelnou nevědomost. Situace, která se děje v Evropě se dotýká každého z nás a když nezačneme každý u sebe samého, skupinový strach se bude neustále utvrzovat a myslím, že nikdo z nás si nedokáže představit rozměr následků, které by z toho mohly vyústit. A já bych si velmi přála, aby mým dětem a dětem jejich dětí už nemuselo být smutno.
