Sedím v Erfurtu na česko-německé konferenci diskusního fóra, jeden z výhonků česko-německé deklarace.
Dobrý hotel, skvělá kuchyně, ve výsledku ne nezajímavý, ale ne výjimečný seminář, který poslouchá sto padesátka lidí. Od nul mého typu, po velvyslance, bývalé i současné, dokonce jeden státní ministr spolkové vlády by se našel. O sudetských Němcích, české, ale vyhnané obdobě Maďarů z jižního Slovenska, ani slovo, byť to celé se vlastně zakládalo kvůli nim.
Někomu se to mohou zdát vyhozené peníze, stejně jako milióny v česko-německém fondu budoucnosti. Trochu zbytečná se ve své době zdála i česko-německá deklarace, deklarace, kterou jsme my Češi s Němci uzavřely minulost tak, abychom jí nezatěžovaly budoucnost.
Mezi Slováky a Maďary deklarace není, není diskusní fórum, není fond budoucnosti. Má to tři důvody.
Maďarsko není velkorysou zemí, jako Německo, které platí drtivou většinu peněz na česko-německé vztahy.
Maďarsko zajímají slovenští Maďaři natolik, že jejich zájmů dají vždy přednost před vztahy se Slovenskem jako takovým. Německo dalo přednost vztahům s Českou republikou, před prosazováním zájmů sudetských Němců, dnes svých občanů. Takto se odpovědný stát.
Za třetí ale platí, že kdyby si nějaký český premiér vzal do vlády takovou stranu jako SNS, jde to všechno k šípku. Tak jako jdou k šípku vztahy Slovenska s Maďarskem.
Nemohou za to Maďaři, může si za to pan premiér. Je to hlavně jeho odpovědnost. Odpovědnost, kterou si zdá si Robert Fico vůbec neuvědomuje.
