Se začátkem školního roku se ve Francii opět dostala na přetřes otázka náboženských symbolů ve škole. Vedle šátků, nikábů a dalších druhů oblečení spjatých s muslimskou vírou má dojít k zákazu nošení abáji, která zahaluje téměř celé tělo. Podle vyjádření francouzského ministra školství Gabriela Attala se tak činí ve jménu úcty k principům sekularismu ve vzdělávacích zařízeních.
Snaha o vytěsňování náboženských, etnických či jiných menšinových symbolů z veřejného projevu má ve Francii dlouhou tradici sahající přinejmenším k Velké francouzské revoluci s jejími proklamacemi o homogenním uskupení svobodných a rovných občanů. Tento ryze asimilacionistický postoj pochopitelně naráží na odpor velké části tamější muslimské populace, která tvoří okolo 10% obyvatel Francie – zde je však nutno podotknout, že přesné údaje nejsou známy, neboť při sčítání lidu se náboženské vyznání nezaznamenává. Podle zastánců tohoto postoje však zachovávání a manifestace menšinových identit vede v praxi právě k různým formám diskriminace a v posledku ke konfliktu se základními hodnotami moderního demokratického státu. Nemluvě o tom, že v některých státech samotná příslušnost k menšině vylučuje jedince z aktivní a plnoprávné participace na správě věcí veřejných nebo ji činí velmi obtížnou.
Přes veškerou kontroverznost a v mnoha konkrétních případech nepochybně i necitlivost úřadů při prosazování ideje sekulárního francouzského státu je třeba posuzovat počínání místních úřadů se zřetelem k výše uvedeným názorům asimilacionistů. Zvláště v dnešní době, kdy jsme svědky hlásání a prosazování multikulturalismu občas až s fundamentalistickým zápalem, je dobré si uvědomit, že potlačování náboženských symbolů ve veřejných prostorách a jejich vykázání do oblasti soukromého života nemusí být projevem intolerance či dokonce kulturního imperialismu, ale naopak může vycházet z respektu k liberálně-demokratickým procedurám a principu rovného (i svým způsobem stejného) přístupu k občanům jako jedinečným a nezaměnitelným nositelům esenciálního lidství.
