Keď som si v mojejprihláške našla červenou farbou napísané slovko PŘIJAT(A), neubránila som saslzám. Bol to ten moment, ktorý som si v hlave predstavovala asi miliónkrát,no vždy som ho rýchlo zavrhla. Bála som sa sklamania, bála som sa, že sklamemseba samú, možno rodičov? Hoci tí, paradoxne, vždy mi boli oporou a nikdy nebolipre nich životne dôležité moje známky, či študijné výsledky. Chceli len to, abysom robila to, pri čom budem šťastná a čo ma bude baviť. „Budeme Ťa ľúbiť,aj keby si zmaturovala na štvorky. A keby tá výška nevyšla, skúsiš to o rok.“Mamina ma vždy vedela podporiť :)
No teraz jevšetko inak, obavy pominuli a ja som skákajúc po byte rapotala: „Idemštudovať do Brna, hurááááááááááááá!!! „
Mám rada tomesto, vie očariť. A nesmierne sa na neho teším. Je blízko od domova. Budemštudovať to, čo som vždy chcela a po čom som túžila. No na druhej strane, prepadlima aj prvé obavy. Budem to zvládať? Mám na to? Čo všetko ma tam čaká?
Áno, priznávam,mám strach. Strach z neznámeho, strach z toho, že sa „vzdialim“ľudom, na ktorých mi záleží. Viem, Brno je predsa kúsok od Bratislavy, nie jeto opačný koniec Európy. A nebudem tam tráviť celý tyždeň. No predsa...
Požičiam si slováod Paola Coelha, môjho obľúbenca, ktorý vo svojej knižke Ďábel a slečna Chantalpíše:
„...Uvědomila si,že v uskutečnění snů
brání lidem dvě věci: když si
představují, že jsou nemožné, anebo
naopak když při náhlém otočení kola
osudu naprosto nečekaně zjistí, že se
změnily v cosi možného. A právě v té
chvíli se objeví strach z cesty, o níž
se neví, kam povede, z života, který
před člověka staví dosud neznámé výzvy,
z možnosti, že věci, na než jsme si
zvykli, nadobro zmizí...“
A takto toteraz cítim. Presne takto.
...Splnil sa mi sen.A vďaka nemu, sa možno veľa vecí pomení. A možno ani nie. No myslím,že som pripravená tomu čeliť. Tak mi teda držte palce, nech to vyjde !
