Kurz Alfa,
Nejsem zastánce osobních příběhů, ba co víc, jsem jejich odpůrcem. Vždy mě otravovaly a zatěžovaly. Přesněji, osobní příběhy těch ostatních mě zatěžují. Snažím se být konstruktivní, stručný a věcný. Pokud jste podobní pokuste se prosím vydržet.
Osobní příběh je formou osobní seberealizace, tudíž je nepodstatný. Nepodstatný pro vás, protože je osobní a pro vás je tím pádem neosobní. Tedy je podstatný! Ale je podstatný pro toho, kdo ho zažívá. Je ale nepodstatný pro toho, kdo ho čte. Neosobní příběhy však poskytují pohled na cestu někoho jiného a tak jsou podstatné i jako neosobní. Můžeme si z nich vzít ponaučení a získat tak určitou moudrost.
Je mi 39 let. Oženil jsem se v jednadvaceti. Důvody ke svatbě jsou na další článek. Nicméně jsem vděčný Bohu a Kristu a Duchu svatému, že vůbec mohu neosobně přemítat o svých osobních pohnutkách ke svatbě. Podle mě by každý měl přemýšlet proč to či ono udělal a ještě lépe proč to či ono hodlá udělat. Měl by posuzovat své činy ve srovnání s Boží vůli. Nyní žiji se svoji druhou ženou a opravdu mám pocit, že nás Bůh spojil a to co Bůh spojil by člověk neměl rozdělovat. Pravda je taková, že první manželku jsem opustil a nyní žijeme nesezdáni.
I když tento neosobní příběh se někoho může osobně dotýkat a může v něm vyvolat touhu po zápisu skutků do rejstříku trestů, nezabrání mi to, abych se s vámi podělil o svoji pravdu: Bůh chce naše štěstí, chce naše ničím nerušené a nepřerušované štěstí a dělá vše pro to, abychom toto štěstí zažívali.
Domnívám se, že jsem člověk, který nyní porovnává své osobní zážitky se svojí vůlí s Boží vůlí s vůlí katolické církve. Snažím se zjistit zda jsou tyto vůle totožné. Ano, asi jsem kritický k zaužívaným názorům. Současně se snažím být o to více kritický ke svým zažitým názorům. Život mě postavil do situace, kdy žiji v rozporu s názory katolické církve. Možná proto jsem hledal ospravedlnění svých činů a skutků. Určitě hledám odpuštění, přijetí a osvobození. Pravděpodobně z tohoto důvodu jsem byl Bohem doveden do společnosti kurzu Alfa. Dnes po kurzu vím, že hledám Boží vůli a s ní chci být v souladu. Chci aby Boží vůle byla mojí vůlí.
Kurz Alfa mi přinesl poznání lidí, poznání lidí se stejnou touhou v srdci. S touhou po Bohu a po Božím království. Poznání, že touha po Bohu má různé formy a projevy, ale pořád je to tatáž touha. Tatáž touha jako ta moje. Mimo toto všechno a některých jiných věcí, které jsem zde neuvedl mi kurz Alfa dal pochopení. Dal mi toto pochopení, tento prožitek a zážitek:
Nyní chápu, že každý máme svůj osobní příběh. Pokud se povznesu nad ten svůj, tak mohu vidět, že ostatní osobní příběhy mají společný základ. Většina lidí neustále něco hledá a za něčím se žene.
Sám sebe jsem jednoho dne začal vidět jako toho oslíka v nádherné pohádce Obušku z pytle ven, kdy oslík, na kterém jede pan Pešek, najednou nechce jít dál. A co na něj nevymyslí , před oči mu dá snop jetele a uváže jej pevně na klacek. Chudák oslík, jde za jetelem, neustále jej má před očima, voní, už už je na dosah. Bohužel oslík je tak uchvácen jetelem a nevidí, že jetel je neustále stejně vzdálen a pomalu usychá a vadne. Je to přece můj jetel, který musím dostat, říkám si a jde zaslepen stále za ním.
Všichni něco hledáme snažíme se být šťastní. Současně se vzájemně přesvědčujeme, že štěstí je v tom, nebo v tom. Dívej je tamhle a jiný říká, ne je tamhle.
“.... dovolená v Asii to je panečku zážitek .... ne ne ne to nic není, ale dovolená v Americe to je panečku něco, fakt věř mi bylo tam parádně! ... a viděli jste ten film, tu romantickou komedii, tak jsem se zasmála a uvolnila, opravdu mi to moc pomohlo, jako ze života běž na to, je to dobrá zábava, .... ne já mám raději horory nebo střílečky u toho vypnu a resetuji mozek to mně fakt pomáhá” ... a takto bych mohl pokračovat dále.
Je to jako když čtyři lidi stojí na kříži. Jeden se dívá doprava, druhý doleva, třetí dopředu a čtvrtý dozadu. Každý z nich vychvaluje tu svou stranu Pojďme doprava, ne doleva, ne rovně, ne dozadu. Chceme jít od středu kříže a vzdalovat se. Jenže stačí se povznést nad svoji pravdu, nad svůj osobní příběh, stačí otočit se do středu kříže a zjistíme, že to co hledáme je uprostřed nás, že to je mezi námi. Boží království je mezi námi a když se budeme neustále přibližovat a přibližovat tak nakonec bude i v nás samých. Pochopil jsem, že to co hledám je Jeho království.
Jen si představte ty oslíky, - pokud někdo nechce být oslíkem ať je třeba nemohoucím lvem samostatně lovícím antilopy - představte si oslíky na obvodu kružnice, každý z nich má před sebou voňavý, ale současně pro něj samostatně nedosažitelný jetel. Všichni oslíci jdou ze středu kružnice pryč. Ven ze středu za “svým” jetelíčkem. A přitom stačí jen tak málo. Staří otočit oslíka. Otočit oslíka, aby směřoval do středu. Stačí aby oslík šel až tak blízko k dalšímu oslíkovi a vzájemně si nabídli své jetelíčky. Dát ten svůj jetel druhému, být mu nablízku. Podělit se s ostatními oslíky o jetelíček. V případě lva o antilopu.
Neříkám, že otočení oslíka je jednoduché, je to v podstatě to nejtěžší. Pokud se oslík otočí, tak neustále jde za svým jetelíčkem, jen jde správným směrem, lépe řečeno směrem, který je kratší cestou. Jde za štěstím krátkou cestou. I ta cesta opačným směrem dovede oslíky k sobě, protože kruh , na kterém jsou oslíci je na Zemi na kulaté zemi a i když se zdá, že se oslíci vzájemně vzdalují, tak po určité době se zase začnou automaticky přibližovat až se vzájemně spojí. Koule je zajímavá. Pokud jdu stejným směrem kamkoliv, vždy dojdu tam odkud jsem vyšel. Na počátku cesty to však vypadá jako bych šel jinam.
A pokud jdu správným směrem, najednou uvidím proti sobě podobné oslíky taky s jetelem. Vzájemně se přibližujeme, jdeme si v ústrety. Jdeme do středu, hledáme a vidíme to co je mezi námi a ne to co je vně nás. Pomalu se začínám dívat na ně a na jejich jetel, začínám si uvědomovat proč jdou za svým jetelem. Jsou to ale osli, vždyť ten jetel nikdy nedoženou. Jasně vidím jejich problém, o svém samozřejmě nemám ani potuchy. Ale tato má slepota mi nebrání abych jim “radil” a upozorňoval je na “jejich” problém. No a pokud budu chytrým oslíkem tak si uvědomím, že já mám stejný problém a jsem taky osel. Uvědomím si, že ten jejich problém je zde pro mě, abych i já mohl uvidět ten svůj. Jejich problém s jetelem a klackem je vlastně můj problém. Musím je začít milovat. Začnu je milovat, vždyť oni nesou můj obraz pro mě.. Oni se obětovali, abych já mohl vidět sebe. Oni zažívají moje utrpení, moje starosti. Obětovali se, aby mně donesli jetel. Musím jim i já dát ten svůj. Najednou je zde štěstí. Není zde žádné oběti a utrpení. Konečně mohu milovat jen tak, bez důvodu.
Zjistil jsem, že si musíme vzájemně dát to co chceme. A to si můžeme dát pouze ve spojení mezi námi a s námi. Můžeme to dát jeden druhému pouze když se k sobě přiblížíme. Když se k sobě přiblížíme i přes počáteční lenost, či snad odpor. Bůh nás vede k sobě blíž. Sbližuje nás. Staví mezi námi mosty, po kterých můžeme kráčet k sobě. Můžeme po nich kráčet, pokud se tak rozhodneme. Toto je jedno z nejhezčích a osvobozujících zjištění, které mi kurz Alfa dal.
Petr Matuška Brno 2011-2012
