Pokud přijímáme teorii, že nás Bůh vychovává, pak naše svobodné volby, tedy my, jako ti co volíme, jsme podrobeni výchovnému procesu. Celé to sice vypadá na svobodnou volbu, ale se zakoušením (poznáním) výsledků naší svobodné volby. Jakoby se naší bolestí, pokud je voba špatná, postupně upravovala naše svobodná volba do "správné" svobodné volby. Tato správná svobodná volba, pak již neprodukuje bolest a utrpení nám, ani našemu okolí. Máme zde svobodnou volbu, ale je nám řečeno, která byla a která nebyla správná. Jedná se stále o svobodnou volbu? Jedná se o svobodnou volbu pokud vím, že mě to bude bolet, nebo že se to rodičům nebude líbit? Vypadá to na nátlak a zastrašování bolestí a vyvolanou lítostí. Ano i emoce jako je lítost, je nám podsouvána za naši emoci. Skrze emoce se dá člověk docela dobře řídit.
Vezměme si přecházení na silnici jako výchovný model. Rodič ví ( tedy předpokládá se), že přecházení na silnici je nebezpečné a pokud se nezískají ty správné návyky může jít o život. Dítě to nechápe a ničemu nerozumí. Ta malá potvůrka se ničeho nebojí, nemá strach ze smrti, ale já rodič se bojím o jeho život, o jeho pozemskou existenci. Musím ho naučit přecházet silnici, tak aby ho nic nezajelo a bylo až do smrti šťastné, říkám si. Ale jak? Ono to dítko je svobodné, žije si ve svém světě, nedává pozor, nereaguje, ničeho se nebojí. Pečlivě mu vysvětlíme, že nebude existovat pokud ho něco zajede. Vštípíme mu strach ze smrti a svážeme tím jeho pocit existence s tělem. Většina dětí začne být na přechodu opatrná. Metoda funguje. Ale co ten zakořeněný strach z bolesti a strach z neexistence, strach ze smrti. Je metoda výchovy strachem dobrá? Nevím, ale teologie, jak jsem ji já slyšel, to schvaluje. Bůh nás vyučuje příkazy a zákazy, strachem a až pokročíme výše a naučíme se základy slušného chování, není potřeba strachu k výchově, ale bázeň Boží by měla přetrvat.
Pokud jste chodili na terapii, tak víte jak těžké je zbavit se strachů, o kterých ani přesně nevíme odkud pocházejí a kde se v nás vzaly. Psycholog se nepřímo snaží najít a odstranit příčinu strachu, abychom si žili lépe bez strachu a depresí. Já si myslím, že strach je iracionální. Je neskutečný. Strach je pouze v našich hlavách utvořen našimi myšlenkami na budoucnost. Samozřejmě, že bolestivými představami naší budoucnosti. Bojíme se o sebe, protože projektujeme naši, ještě neskutečnou, bolest do budoucnosti. Bojíme se co bude, protože máme takovou zkušenost. Je to trochu kruh bez východiska. Hlavní příčina strachu je však způsobená nedostatkem víry v Boha a mylná představa Boha. Vlastně jakákoliv představa Boha je mylná. Našimi představami Boha vymezujeme do určitých mezí a tím ho ponižujeme neboli umenšujeme jeho absolutnost, nekonečnost, všemohoucnost ....
Proč je strach projevem nedostatku víry? Bůh má přece vše pod kontrolou vše zpolodil a stovřil, tak čeho se máme bát? Ledaže bychom v hlavách pochybovali o jeho nekonečné moci a absolutnosti, a nebo že bychom mu až tak moc nevěřili, jak to s námi myslí. Tyto naše pochyby o Bohu jsou pouze projevem slabé víry ve všemohoucího Boha.
Bůh je nepodmíněná Láska jak nám říká Ježíš. Má nás rád takové jací jsme. Kdykoliv na něj máme odložit obavy a on je vyřeší. Kdykoliv se v něm můžeme vykoupat. Má vždy otevřeno. Nechme strachy Bohu a žijme v přítomnosti Teď. Vždyť Teď se nám nic špatného neděje. On si s našimi strachy poradí. „Vždyť bojí se jen naše ego, aby o něco nepřišlo nebo nebylo potupeno. Poznejme ego, to co se bojí a strach je pryč".
Buďte šťastní. Petr Matuška
Pozn.: Moje žena, si přečetla odstavec o dětech a jejich výchově a okamžitě zareagovala jako milující matka. Vyjela po mě, jak si jako představuji výchovu dětí .......
Já jsem tuto metodu zastrašení rozhodně používal a dnes stále používám, ale snažím se jí vyhýbat. Moc to nejde. Odstavec o dětech a jejich výchově rozhodně neslouží jako návod na změnu výchovných modelů. Já nevím, jak změnit výchovné modely jen ukazuji kam z dlouhodobého vývoje vedou. Neumřeme jako mladí, ale jako dospělí. Protože nevím jestli je tato metoda dorá nedo špatná snažím se ukázat kam vede. Možná je tato metoda nevyhnutelná, aby každý individuálně překonal smrt. Pokud nevíme, že smrt existuje není pro nás co překonávat a není důvod vstát z mrtvých. Zůstáváme nevědomě ve smrti. Rozhodně nás výchova strachem a bolestí svazuje s tělem a získáváme tím mylně doměnku, že jsme tělem, myslí, city. A to nejsme ani jedním.
