Rovnováhu jsem začal hledat, když jsem se narodil. Jako každé dítě provádějící "základní výzkum". Snaha poznat svět nejprve vedla k nalezení efektivního způsobu pohybu. A to bez rovnováhy nejde. Lezení ještě jde, ale když se naučíte první kroky, to stojí za to.
Stojíte a jste v rovnovážném stavu, ale co dál. Zdvihnu nohu a udělám krok. V tomto okamžiku porušíte rovnovážný stav a každý krok je posun vpřed a hledání nového rovnovážného stavu. A jde to dál.
Každý krok v životě, každý úspěch, každý vztah, každá nová vědomost je porušením rovnováhy a hledání nového rovnovážného stavu o level výše.
Toto nazývám dynamickou rovnováhou. Mohl jsem se v životě zastavit, spokojit se s posledním rovnovážným stavem a neudělat nic. Ale já takový nejsem a tento stav by pro mne byl stavem nežití.
Rovnováha je hledáním. Hledám vnější rovnováhu s lidmi ze svého okolí a hledám vnitřní rovnováhu se svým svědomím a s Bohem.
Rovnováha jsou otázky, tisíce otázek, které mi probíhají hlavou. Hodnotím sám sebe, každý svůj krok a hledám, co ještě mohu udělat lépe, kde jsem udělal chybu.
Nikdy dříve mne ovšem nenapadlo, jak těžké je najít rovnováhu mezi emocí a racionalitou, mezi citem a rozumem. Zažil jsem to a stále zažívám. Nemám návod, jak si s tímto poradit, nevím zda to já sám řeším správně, ale vím, že to takto chci a že se snažím ze všech sil a jak nejlépe to umím.
Cit je obrovská energie ať je jakýkoliv a je těžké ho řídit. Možná v mém věku již ano. Proti stojí jen vědomí, že extrémní změna rovnováhy vás nemusí posunout o jeden či dva stupně výše, ale může ublížit a toho druhého shodit do propasti. Můžete ublížit tím, že podlehnete emoci nebo naopak rozumu.
Rovnováha není kompromis, rovnováha je ideální stav, kdy balancujete na ostrém hřebeni, kde na jedné straně je led a mráz a na druhé straně oheň a žár. A hřeben stoupá výš a výš.
Uvědomuji si jediné, když se zastavím, nebudu šťastný a život mne přestane bavit. A když se budu bát dělat chyby, pak se zastavím.
Omlouvám se všem, komu jsem nechtěně ublížil na své cestě dopředu.
