Mezi množstvím zpráv o průběhu demonstrací se objevila jedna překvapivě pozitivní. Její klíčové sdělení tvoří jediná fotografie. Ta zachycuje černošského mladíka, účastníka protestu, v objetí s policistou, členem oddílu, který demonstraci kontroloval.
Momentu zachycenému na fotografii předcházel krátký rozhovor. Strážník, tvořící část policejní barikády, přistoupil k chlapci stojícímu v čele protestujícího davu. Dvanáctiletý černoch držel ceduli s nápisem „Free hugs“ (objetí zdarma) a plakal. Policista se chlapce zeptal, proč pláče. Ten odpověděl, že jej trápí brutalita, s jakou americká policie zakročuje proti černošské mládeži. „Ano. Já vím, je mi to líto,“ odpověděl strážník a požádal o jedno z nabízených objetí.
Popsaná událost se odehrála v oregonském Portlandu. Chlapec se jmenuje Devonte Hart a je mu dvanáct let. Jméno policisty je Bret Barnum.
Samotná fotografie má především symbolický význam. Krátký příběh spjatý se snímkem odhaluje autenticitu a upřímnost zachyceného momentu. Motivaci a smýšlení černošského mladíka však přiblíží až další příběh, který sdílela Devonteho matka, Jennifer Hart, na svém facebookovém profilu.
Jednoduchá zápletka nastala (dlouho před portlandskou demonstrací) při nákupu v supermarketu. Kromě Jennifer a Devonteho se jí účastnila pokladní spolu se starším mužem, který balil nákup. Rozhovor začal tím, že se muž zeptal Devonteho, čím by chtěl být, až bude velký. Úvodní věta rozhovoru ve skutečnosti ani nebyla formulována jako otázka, zato v ní byla černošskému chlapci ihned přiřazena vidina budoucnosti profesionálního hráče baseballu. Devonte postupně tazateli i paní pokladní, která se vzápětí k hovoru připojila, vysvětloval, že nemá zájem ani o baseball, ani o jiné sporty. Zatímco matka rudla hněvem nad předsudky spojenými s barvou chlapcovy pleti, Devonte zvládal situaci klidně. Muži a pokladní sdělil, že není jako ostatní, není podobný žádnému jinému dítěti, neboť je, jako každá lidská bytost, jedinečný. „Jsem tu, abych lidem pomáhal, inspiroval je. Teď,“ dodal. Devonte se dočkal doporučení, že by tedy měl být lékařem, neboť prý nelze lidem pomáhat více, nežli uzdravováním. Mladík opáčil prostým sdělením vlastní představy o své úloze: „Budu sám sebou. Je jedno, jak moc se lidé budou snažit ze mě udělat něco, co nejsem. Dobrou noc!“
Podíváme-li se na událost zachycenou na výše popsané fotografii, můžeme souhlasit, že Devonte skutečně svou představu naplňuje. Jakou cestu ale do svých dvanácti let ušel?
Devonte pochází z chudinské černošské čtvrti. Už při narození mu v žilách kolovaly drogy. Ve čtyřech letech měl zkušenost s alkoholem, zbraněmi a týráním. V jeho slovníku převládaly banální vulgarismy nad jmény běžných předmětů. Jeho zdraví nenasvědčovalo dobré budoucnosti.
V pěti letech se však Devonte se svými dvěma sourozenci dostal k adoptivním rodičům. Postupem času se začal věnovat charitativní činnosti, oblíbil si iniciativu Free Hugs a dokázal, že veškeré prognózy věštící nešťastnou budoucnost z jeho neutěšené minulosti byly chybné. Našel pro sebe místo, z něhož je schopen pozitivním a zásadním způsobem přispět do lidské společnosti.
V anglofonních médiích vyšla řada článků vyprávějící fascinující příběh Devonte Harta a chválící jeho přesvědčení, odhodlání a srdečnou upřímnost. Nezapomeňme ovšem na odhodlání a dobrodiní, které tomu jeho minimálně vyrovná. Totiž na činy jeho adoptivních rodičů.
Jméno Hart daly Devontemu a jeho sourozencům adoptivní matky Jennifer a její manželka Sarah. Dvě bělošské ženy se rozhodly společně založit rodinu a pomoci přitom dětem, jimž vlastní rodiče nemohli zajistit plnohodnotnou příležitost pro budoucí život. Jejich odhodlání a vůle mohou být bezpochyby považovány za stejnou pomoc a inspiraci, jaké chce lidem přinášet Devonte.
Autor: Jakub Konupka
