Americké vězení potřetí - konečně svoboda

Ta hrozná bezmoc. To bezpráví. Ta zoufalost, že si nemůžu ani nikomu z bachařů postěžovat. Že nemůžu nikomu vysvětlit situaci. Nic. Totální bezmoc. Sedl jsem si na betonový sokl a usnul spánkem spravedlivým.

Písmo: A- | A+
Diskusia  (5)

Spal jsem dlouho a asi tvrdě.

Když jsem se probudil, byl jsem v cele sám.

Všichni mí spoluvězni byli pryč.

Nechápal jsem. Jak to, že jsem tu sám? Kam se všichni poděli? Copak jsem spal tak tvrdě?

Nebo se všichni nějak nenápadně zdejchli a mě tu nechali? Ale proč by to dělali?

Těch myšlenek, co se mi hlavou hodinilo. Tolik vykonstruovaných příběhů, které hlava dokáže během chvilky vymyslet.

Co teď? Začal jsem bušit jako smyslů zbavený oběma pěstma do kovových dveří.

Po chvíli sice bachař přišel a něco říkal, ale to mi bylo prd platný, když jsem nerozuměl.

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

Jak to říkali? Za každý odsezený den v base se mi z kauce odečte 10 dolarů. To znamená, že při výši kauce 650 dolarů tu zkysnu dalších 65 dní.

Omlouvám se za to slovo, ale to se naši v Jaroměři poserou, když se jim přes 2 měsíce neozvu.

Jediné pozitivum na celé situaci bylo, že jsem si mohl dojít na záchod. Před tím, v cele plné lidé, když mísa byla uprostřed místnosti, bez jakéhokoli soukromí, to opravdu nešlo.

Sedl jsem si na betonový sokl a čekal.

Po nějaké době se otevřely dveře. Bachař komoleně zahlásil mé jméno /jako kdyby nás tam bylo víc/ a pohybem ruky mi naznačil, abych ho následoval.

Na stole, kde se mnou před pár hodinami vyplňovali vstupní papíry byly připraveny mé doklady a osobní věci.

SkryťVypnúť reklamu

Zdá se mi to, nebo půjdu ven?

Dali mi podepsat jakási lejstra. Vrátili řetízky, tkaničky do bot, do kalhot pásek. Dostal jsem své doklady a zbylé osobní věci a dlouhou chodbou mě vedli k velkým okovaným dveřím.

No, jestli mě zase povezou do jiné věznice, zase budu absolvovat další tělesnou prohlídku, focení, otisky prstů a kdo ví co, tak to snad nepřežiju.

Louisiana
Louisiana (zdroj: google.com)

Nezapomínejme, že jsem jel do USA hlavně pro to, abych se naučil anglicky. Mohl jsem jet do Anglie, na Nový Zéland, do Austrálie, v podstatě kamkoli na světě. A já si vybral zrovna Ameriku. Byť jsem k Americe nikdy netíhnul a upřímně Amerika nikdy nebyla a stále není mým snem.

SkryťVypnúť reklamu

Asi to bylo tím inzerátem v Annonci, kde nabízeli práci v USA. Žádný jiný anglicky mluvící stát tam v tu dobu nebyl.

Po předchozí pracovní zkušenosti z Německa, kde jsem pracoval 18 měsíců, jsem se naivně domníval, že to bude stejné, nebo minimálně podobné. Bohužel jsem se spálil a později ještě mnohokrát.

Počas svého cestování, jsem se bohužel setkal s tím, že když už vás v zahraničí někdo přivedl k nějakému průšvihu, když vás někdo okradl, když na vás někdo udělal levou, nebo když vás někdo naprášil, byli to vždy Češi nebo Slováci.

Vždy to byli vždy ti, od kterých bych to čekal nejméně. Naši, jak se říká.

SkryťVypnúť reklamu

Bohužel jsem tuto zkušenost z Německa neměl. Tam jsem byl sám. Jediný Čech, se kterým jsem se potkal byl jistý Miloš. Emigrant, který žil v Mnichově již několik desetiletí a ten mi naopak vždy pomohl. Neříkám, že by v Německu nebyli se mnou v práci cizinci. Byli a byla jich tam spousta. No vlastně skoro všichni. Už tenkrát v tom roce 1996-1997 v gastronomii moc Němců nepracovalo. V kuchyni jsem se tím pádem potkal s Poláky, Rumuny, Rakušany, Francouzi, Albánci, Turky, Chorvaty a celkově s kolegy z bývalé Jugoslávie a dalšími.

Co národ to originál. Každý měl jiné nároky, cíle, vyznání, přístup k práci, pracovní morálku.

Mnohdy jsme se v práci pohádali. Mnohdy si vjeli do vlasů. Ale po práci jsme šli na pivo.

Nikdo nikdy na sebe neudělal jediný podraz.

Stejnou zkušenost jsem měl později ze Zanzibaru, kde jsem jako Čech přijel jediný. Ostatní personál, pominu-li místní byli z Kostariky, USA, Švédska, Španělska, Keni. Nikdy podraz, nikdy lidské zklamání.

Oproti tomu Amerika a ještě později Itálie, kde jsem pracoval převážně s Čechy a Slováky, úplná katastrofa. Intriky, lhaní, naschvály, krádeže, pomluvy, atd…

Byl bych rád, kdyby jste mi do diskuze pod článek napsali, jestli máte s ,,krajany,, stejné zkušenosti jako já.

Ale abych se vrátil k mému pobytu ve vězení. Nutno ještě podotknout, že byl stále ten samý den odpoledne. Byť jsem tvrdě usnul v cele, tak stále neuběhlo ani 24 hodin od našeho zatčení. Sice jsem za těch asi 10 hodin prožil tolik, kolik normální smrtelník neprožije za celý život, přesto však ten samý den odpoledne se přede mnou otevřely těžké velké dveře a já vyšel ven z vězení.

Teď by si člověk pomyslel, ta úleva. Konečně venku. Pocit svobody a zadostiučinění.

Opak byl pravdou. Pocity strachu, bezmoci, bezpráví a křivd vystřídaly jiné pocity. Především nejistoty a strachu.

Prvně jsem vůbec netušil kde jsem. 2x jsme přejížděli. Nejprve do jedné a později do druhé věznice. Takže jsem vůbec netušil kde a jak daleko je to od mého přechodného bydliště v Jasperu. A druhý problém byl, že jsem vůbec nevěděl, kde v tom Jasperu bydím. Vše se semlelo tak rychle, že jsem si nenapsal adresu.

Slunce. Pamatuji se, jak na mě děsně svítilo slunce, když jsem z té věznice vylezl a po těch hodinách v umělém osvětlení a klimatizovaných celách to bylo hrozně nepříjemné.

Na parkovišti stála hnědá dodávka a u ní blanďatý, asi 180 cm vysoký špinavý blonďák. Věk odhadem tak 30-35.

Nazdar, zavolal na mě. Čech? Vy jste Čech? Dobrý den. Nazdar. Já jsem Petr.

Petr? Vy jste ten Petr kterému jsem volal \a který mě poslal kamsi/? Jo, to jsem já.

A jak to, že jste tady? Vy jste zaplatil kauci? Vy jste pro mě přijel?

Tykej mi vole. Řekl Petr. Ano, Zaplatil jsem kauci a pro tebe přijel. Díky moc, ale jak to?

Ty jsi údajně usnul jako špalek v cele, když nějací kumpáni, kterým ti tví kamarádíčci volali přijeli a zaplatili za ně kauci. To nejsou žádní mí… chtěl jsem podotknout, ale to by bylo zbytečné.

No a když je pustili ven, tak mi volali. Chtěli vědět co bude s nimi. Jestli pro mě ještě můžou pracovat a co bude dál. A můžou? Ptal jsem se.

Jo ty vole, lidí je málo. Dal jsem jim ultimátum a už se pakují z Jasperu a jedou do jiného obchoďáku. A kluci z toho jiného zase pojedou sem.

No a když mi volali, tak mi vyprávěli jak se to celé seběhlo. Říkali mi o tobě, jak jsi se do toho navlíkl a že se asi posereš strachy až se probudíš v cele sám. HA HA HA.

Smál se jak blázen. No to si piš, že jsem se málem posral. Chtěl bych vidět tebe.

No dobrý, hlavně klid. Takže jsem sednul do auta. Zaplatil za tebe 650 USD kauci a jsi venku.

Díky, díky moc. Nevím co bych dělal kdyby jste mě odsud nevytáh.

V pohodě. Ale těch 650 ti strhnu z platu. Jen abys věděl.

Proč? Tedy oni mi těch 650 dolarů nevrátí?

Ty vole, s tím jsou takové obštrukce, advokáti, právníci, soudy, že je lepší držet hubu, zaplatit a neposrat se z toho.

No asi jo.

Takže si to shrňme. Jsem v Americe 4 dny. První den jsem cestoval z Floridy do Alabamy Greyhoundem po tom, co pro mě nepřijel na letiště Chára. U Cháry jsem si udělal dluh 300 USD za zprostředkování práce o kterou jsem nestál. Ale abych se hnul z místa a nemusel letět domů, slíbil jsem mu, že mu to z výplaty dám. Potom 100 dolarů Tondovi, který mě dovezl z Alabamy do texasu. A hned 400 dolarů za nájem a kauci. Vše se samozřejmě platí předem a na vše jsem si musel vypůjčit. Suma sumárum 800 dolarů za první 3 dny a teď 650 USD kauce. Celkem jsem tedy v mínusu za první 4 dny 1450 USD. Měsíční výplata 1500 USD. Za první noc jsem si vydělal 50 dolarů a prodělal 650. Schodek z první noci - 600.

Jestli to takhle půjde dál, tak se z té Ameriky nedostanu nikdy domů.

Musím vymyslet strategii.

Tonda je celkem v pohodě. Ten mi počká. Navíc se po dnešním průseru stěhuje Bůh ví kam. Třeba už ho ani neuvidím. Dluh za bydlení vrátit musím. To se nedá nic dělat. Chára? No na něho seru. Stejně neví kde jsem a i kdyby. Na letiště pro mě nepřijel. Práci kvůli které jsem přiletěl, tedy práci kuchaře, tu mi stejně nesehnal, navíc byl divnej.

Dá se říct, že jsem obratem snížil svůj dluh o 400 dolarů. Trochu úlevy na duši to způsobilo, uznávám.

Jdeš večer do práce? Vytrhl mě z mého přemýšlení svoj otázkou Petr.

No, nechtělo se mi, ale dlužil jsem už tolik, že jsem si nemohl dovolit nejít.

Super bylo, že když mě Petr dovezl do Jasperu, mí staří spolubydlící tam už nebyli. A já jako nejstarší obyvatel bytu jsem měl možnost výběru pokoje. Vzal jsem si ten jednolůžkový po Tondovi. Alespoň k něčemu to bylo dobré.

V podvečer přijeli i mí noví spolubydlící a spolupracovníci. A protože věděli jak jsem v Americe dlouho a podrobně znali celou situaci která se udála, tak mě z mého pokoje po Tondovi zase vyhodili a já šel zpět na gauč.

Dnes jsem však chytřejší. Obešel jsem si barák. Zapsal přesnou adresu. Do notýsku jsem si zapsal i základní rysy domu. Barva, střecha, co je před, co je za, no prostě vše, co by mi v případě potřeby pomohlo dům najít, kdybych se nedej bože vracel sám. Pro jistotu jsem si cestou do Walmartu dělal poznámky typu po dvou minutách doprava, 1,5 minuty rovně, za další 3 minuty doleva a tak dále. Až k Walmartu. A jako poslední pojistku jsem si nechal otevřené okno v koupelně, abych se dostal dovnitř.

Naštěstí jsem nic z toho nepotřeboval. Ráno po směně jsme se všichni vrátili zpět do svých pokojů. Tedy já na svůj gauč v obýváku.

Radek Pálka

Radek Pálka

Bloger 
  • Počet článkov:  28
  •  | 
  • Páči sa:  0x

Jak to začalo..... Někde v mých 6-7 letech si rodiče vzali do hlavy, že strašně chci být kuchařem :-). Moje mamka byla vyučenou cukrářkou. Avšak po vyučení cukrařinu dělala jen velmi krátce a když přišla v roce 1971 do jiného stavu s bratrem, přestala cukrařinu dělat profesionálně a již se k tomu nikdy naplno nevrátila. Nicméně v osmdesátých letech si mamka tajně doma přivydělávala pečením dortů na zakázku. A já, jako dnešní dítě z reklamy jsem se kolem ní motal a asi tím si všichni vzali do hlavy, že kuchařina mě strašně baví a že nic jiného vlastně ani dělat nechci :-). Zvláštní je, že pokud je člověku něco dlouhodobě podsouváno, tak tomu začne věřit. Na konec jsem byl i já tím, který začal říkat, že si od dětství přeje být kuchařem. Možná tomu i tak bylo. Já vlastně ani nevím Každopádně se tak i přes některé komplikace stalo a jsem tomu rád. A z nutnosti je životní láska Upřímně láska na první pohled to úplně nebyla. Díky sametové revoluci v roce 1989 jsem sice nastoupil do chrudimské hotelové školy, ale na příbuzný obor řezník. No, nebudu rozebírat má studia. Ale řezníkem jsem se po pár peripetiích vyučil a rok na to jsem udělal rozdílové zkoušky a vyučil se i kuchařem. Mým štěstím bylo, že jsem hned po vyučení nastoupil do Restaurantu Grill Duran v Hradci, Králové, kde jsem nejprve řezničil a postupně se přibližoval do kuchyně, až jsem bourání masa úplně pověsil na hřebík. Mým druhým největším životním štětím /první je moje manželka/ bylo, že jsem měl to štěstí a dostal jsem se do kuchyně v Duranu, kde vládl tehdy asi třicetiletý šéfkuchař Jiří Syrový. A díky němu a díky jeho přístupu ze z nutnosti stala LÁSKA NA CELÝ ŽIVOT. Zoznam autorových rubrík:  NezaradenéSúkromné

Prémioví blogeri

Monika Nagyova

Monika Nagyova

274 článkov
Karolína Farská

Karolína Farská

4 články
Lucia Šicková

Lucia Šicková

4 články
Milota Sidorová

Milota Sidorová

5 článkov
Matúš Sarvaš

Matúš Sarvaš

2 články
SkryťZatvoriť reklamu