Jak jsem dobyl Ameriku - část třetí

Opět jsem tu se svým, již třetím pokračováním šéfkuchařovy cesty po Americe. Kdyby paměť byla můj zaměstnanec, na hodinu letí. Je líná a krajně nespolehlivá.

Písmo: A- | A+
Diskusia  (0)

Přestože ji opakovaně žádám, aby pečlivě zaznamenávala každý můj den a ve zbylém čase třídila a vyplavovala na povrch vzpomínky, které potřebuji, stále si to dělá po svém.

Výsledek: chci po své paměti třeba jen šest let starou vzpomínku, a ona ji v tom bordelu vůbec nedokáže najít. A to se nebavme o těch 20 let starých vzpomínkách, které potřebuji, aby vyplavaly na povrch teď.

Tvrdí sice, že v tom má systém, ale já už jí popravdě řečeno nevěřím.

Navíc je má paměť poněkud bezcharakterní. Všiml jsem si už vícekrát, že bezostyšně kolaboruje s mými přáními. Očividně se domnívá, že nedostatečnou pracovní výkonnost lze nahradit servilitou. Vždycky rychle pochopí, jaké obrazy chci vidět, a obratem mi je nabídne.

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

Člověk se pak zabývá vzpomínkami na které si vzpomenout nechtěl a ne a ne si vzpomenout na ty, na které si vzpomenout chtěl.No to je zase duchaplná věta - nechám ji tam.

Celý den se snažím vzpomenout si co se dělo po příjezdu do Alabamy u toho Cháry a ne a ne to naskočit.

Uvidíme, třeba to přijde, teď se s tím nebudu rozptylovat.

Na autobusové zastávce mě čekal takový zavalitý snědý občan.

Hned jsem věděl, že je to on. Ten, za nímž se táhnu 12 hodin autobusem.

Už to jméno mi mělo napovědět.

R: Dobrý den.

CH: Nazdar, kde jsi tak dlouho?

V prdeli asi.

To je ale blbá otázka. Kde? Asi tak deset hodin v letadle, potom jsem se asi 2 hodiny snažil koupit telefonní kartu, další hodinu jsem žebral, aby mi někdo vytočil číslo a já si mohl zavolat a dalších 12 hodin jsem seděl v autobuse. A to jen proto, že mě debilní Chára měl čekat v Miami na letišti. Kdyby tam byl jak slíbil, mohl jsem si storry s Čokoládou, telefonem a Greyhoundem odpustit.

SkryťVypnúť reklamu

No, tak to jsem mu samozřejmě neřekl, ale myslel jsem na to :-)

R: No kde bych byl, v autobuse. Rád vás poznávám /zase lež/.

Za celou cestu v autě vůbec nemluvil. Upřímně jsem neměl dobrý pocit.

Po chvíli jsme dojeli do velkého rodinného domu, kde neustále pobíhala spousta krajanů. Jestli čekali na transport, nebo pracovali a jen všichni v jednom domě pracovali, nevím.

Připadal jsem si jako Alenka v říši divů.

Zvláštní bylo, že i když do jejich domu vkročil další, nový člověk, nikdo tomu nevěnoval pozornost.

Bylo to jako z filmu Sám doma, scéna, když se v předvečer odletu v domě Mccallisterových objevil falešný policajt a nikdo si ho nevšiml, byť stál uprostřed haly, kudy všichni chodili.

SkryťVypnúť reklamu

V tomto divnosvětě jsem se objevil i já. Unavený, špinavý, hladový.

Myslel jsem si, že mi Chára třeba nabídne sprchu, něco k snědku a že se hlavně dozvím co bude dál. To byla ale naivní představa. Ten mi nenabídl ani židli.

Kdybych se šel vysprchovat a vzal si něco v lednici, asi by si toho nikdo ani nevšiml.

Chára seděl rozvalený na gauči a pořád s někým telefonoval. Když skončil jeden hovor, hned začal druhý. Všechny hovory vedl v češtině a stále řešil koho kam pošle, kde koho přesune, kdo kdy přiletí atd… Pochopil jsem, že se jedná o velmi dobře prosperující firmu s levnou pracovní silou z východní Evropy.

SkryťVypnúť reklamu

CH: Dáš mi 300 dolarů.

S kým to asi telefonuje pomyslel jsem si. Dáš mi 300 dolarů řekl znovu, patřičně nahlas.

Ty kráso, na koho to řve?

CH: Seš hluchej?

Ten je hustej pomyslel jsem si.

CH: Slyšíš?

Kouknu na něj a on netelefonoval. A jako na potvoru mimo mě a něho v místnosti nikdo nebyl. Já stále stál, on se válel.

R: Já?

CH: No kdo asi?

R: To jste jako celou tu dobu mluvil se mnou?

CH: Vole vidíš tu snad někoho jiného?

No neviděl jsem. Ale ještě před chvílí jich tu bylo plno. Navíc pořád s někým telefonoval. Tak jak jsem ksakru měl vědět, že věta ,,dáš mi 300 dolarů,, patřila mě? Nehledě na to, že jsem místy usínal ve stoje.

R: jak jako dáš mi 300 dolarů? Za co?

CH: za práci vole.

R: jo a za jakou práci?

CH: za chvíli přijede jeden kluk, co jede do Texasu. Nabere tě a od zítra makáš. 50 dolarů na den. Měsíčně tedy 1500. Takže od zítra hákuješ.

Supeeeer. Konečně pozitivní zpráva. A kde budu dělat? Co je to za restauraci? Jaká je pracovní doba? Co se tam vaří? Půjčí mi nože, nebo si mám nějaké koupit?

Nože jsem si sebou totiž nevezl. Ani kuchařské oblečení. Asi by se těžko vysvětlovalo při kontrole na letišti, na co český turista potřebuje kuchařské oblečení a nože.

Uklidni se. Budeš uklízet supermarkety. Co? Supermarkety? Já jsem kuchař!!!

Jsi se asi zbláznil ne? Vařit? Bez papírů? Kdo ti nakecal takovou blbost?

Zatím nejdelší Chárův monolog co jsem měl možnost slyšet. Pár měsíců později přišel druhý, ještě delší a ještě méně příjemný. Ale o tom po tom.

No kdo? Prvně ta baba v Brně a potom vy, když jsem vám volal, abych se ujistil, že mě vyzvednete v Miami na letišti a že opravdu budu ve státech vařit.

Máš těch 300 dolarů, nebo ne?

Předchozí větu jako kdybych nevyslovil.

No nemám. Jste se zbláznil? Už jsem jednou platil 300 USD. Teď vám dalších 300 USD? Za co? Že jste mě nečekal v Miami? Že nebudu dělat práci kvůli které jsem do USA jel? Že jsem neplánovaně utratil 100 dolarů za autobus, ve kterém jsem mrznul 12 hodin?

No nemám 300 USD. A mít nebudu.

Jsem byl faaaakt drsnej.

Kdy ti to letí?

Jako co? Povídám Chárovi.

Letadlo domů vole. Nebo máš jiný plán, když nemáš práci?

Pochopil jsem, že tudy cesta nevede.

Když vám dám 300 dolarů, už mi skoro nic nezbyde.

Ok, dáš mi to z první výplaty.

Dobře. Děkuji. Z drsňáka se stal beránek.

Už si ani nesedej. Tonda je tu a jedeš.

Skutečně. Tonda přijel. Normální kluk z Moravy. Jen byl trochu namachrovaný. V Americe už byl skoro rok. Byl ostřílený, věděl jak to chodí a hlavně, koupil si Amerického Mustanga, kterého miloval nade vše.

Mustang
Mustang (zdroj: Radek Pálka)

Tak jedem mladej. Mladej? Byl stejně starý jako já. Ale roční pobyt ve státech a Mustang z něho evidentně udělaly staršího než ve skutečnosti byl.

V autě to bylo příšerně převoněné, jak mu všude visely voňavé stromečky. Hudba hrála tak hrozně nahlas, že jsem skoro neslyšel motor, byť ho měl poladěný tak, že řval jako blázen.

Kožené dírkované rukavičky v barvě koženkou potaženého volantu a na zpětném zrcátku mončičák.

Div, že jsem se před nástupem do auta nemusel vyzout.

Dáš mi 100 dolarů.

Já byl jak ve snu. Co? No že mi dáš 100 dolarů. Za co zase? No že tě vezu. Kdybys jel Greyhoundem, přijel by jsi zítra.

Jak zítra? Kam to proboha zase jedeme?

Do Texasu. Něco kolem 800 kilometrů. Máš řidičák? Mám, ale já teď nemůžu řídit.

Proč? No proč asi? 10 hodin v letadle, 2 hodiny telefonní karta s Čokoládou, 12 hodin Greyhound, 3 hodiny na stojáka u Cháry a teď tohle. Já jsem prostě unavenej.

Ok, tak si chvilku odfrkni a pak se vystřídáme. Jo a těch 100 dolarů mi dáš z první výplaty.

Asi jsem v něm probudil sympatie, nebo lítost.

Vzbudil jsem se někde v Lousianě. Dle jeho slov za půlkou cesty.

Po krátké přestávce jsme se vystřídali v řízení a já to dojel až do Texasu. I s mončičákem, který mě celou cestu neskučně štval, jak se mi bimbal před očima a neustále zacláněl ve výhledu. Ale nedovolil jsem si cokoliv namítnout.

Texas
Texas (zdroj: Google.com)

V Texasu nás čekalo malebné městečko Jasper.

Jeden supermarket, jedna pošta, jedna hospoda. Jinak nic. A prohibice. Takže, jak jsem později zjistil jste si nikde nekoupili ani pivo.

Přijeli jsme k apartmánu, kde mimo Tondy bydleli ještě další 2.

Nějaký pár z Ústí nad Orlicí. Ona se jmenovala Vasta. Její partner jménem nevím. Příjmením vím, že se jmenoval Džbánek.

Tonda obýval jeden pokoj. Džbánek s Vlastou druhý. Na mě zbyl gauč v obytné kuchyni, kam jak jsem zjistil později neustále všichni lezli, takže soukromí, nebo spánek nehrozil.

No co, jsem tu nový. Třeba časem vystřídám někoho v samostatném pokoji.

Ahoj. Nájemné činí 200 dolarů a 200 dolarů kauce.V Americe se vše platí předem.

Nemám. Já ty prachy prostě nemám.

V pohodě, dáš nám to z první výplaty.

Tak abychom si to zrekapitulovali. Výplata se dostávala každého desátého následujícího měsíce. Z mých asi 500 dolarů, co jsem si vezl sebou jsem utratil cca 150 za telefonní kartu, Greyhound, jídlo a pití.

Dlužil jsem Chárovi 300. Tondovi 100 a za nájem s kaucí 400. A samozřejmě na konci měsíce byla třeba zaplatit nájem na další měsíc dopředu. Což bylo dalších 200 dolarů.

Jinými slovy jsem za 3 dny v Americe byl ve skóre mínus 1000 dolarů.

Když zaplatím z první výplaty vše, to abych se šel pást.

Nehledě na to, že jsem se svými 350 dolary musel vydržet do první výplaty. Což po prvních třech dnes v USA vypadalo celkem nereálně.

Bože, kam jsem to vlez.

Půjdeš s námi večer do práce? Ptali se mí noví kamarádi.

Nechtělo se mi. Vzhledem k tomu, že jsem za poslední 3 dny absolvoval krásných 11500 kilometrů a osmi hodinový časový posun, úplně jsem se na práci netěšil.

Ale představa vydělaných prvních padesáti dolarů /v mé situaci/ mě však zvedla ze židle a odhodlaně jsem všem oznámil že půjdu. A rád.

Tak to je prý super, povídali. Alespoň dnes uvidíš jak to chodí, a zítra budeš schopen naskočit jako plnohodnotný člen týmu.

Tak si chvíli odfrkni. V devět se jede. Pracovní doba 22 - 06. Denně.

A skutečně. Ve 21 hodin jsme nasedli do Mustanga a jeli do asi půl hodiny vzdáleného Wallmartu.

To jsem ještě netušil, jak špatné rozhodnutí jsem svým příslibem práce hned první noc udělal.

Ale o tom zase příště.

Radek Pálka

Radek Pálka

Bloger 
  • Počet článkov:  28
  •  | 
  • Páči sa:  0x

Jak to začalo..... Někde v mých 6-7 letech si rodiče vzali do hlavy, že strašně chci být kuchařem :-). Moje mamka byla vyučenou cukrářkou. Avšak po vyučení cukrařinu dělala jen velmi krátce a když přišla v roce 1971 do jiného stavu s bratrem, přestala cukrařinu dělat profesionálně a již se k tomu nikdy naplno nevrátila. Nicméně v osmdesátých letech si mamka tajně doma přivydělávala pečením dortů na zakázku. A já, jako dnešní dítě z reklamy jsem se kolem ní motal a asi tím si všichni vzali do hlavy, že kuchařina mě strašně baví a že nic jiného vlastně ani dělat nechci :-). Zvláštní je, že pokud je člověku něco dlouhodobě podsouváno, tak tomu začne věřit. Na konec jsem byl i já tím, který začal říkat, že si od dětství přeje být kuchařem. Možná tomu i tak bylo. Já vlastně ani nevím Každopádně se tak i přes některé komplikace stalo a jsem tomu rád. A z nutnosti je životní láska Upřímně láska na první pohled to úplně nebyla. Díky sametové revoluci v roce 1989 jsem sice nastoupil do chrudimské hotelové školy, ale na příbuzný obor řezník. No, nebudu rozebírat má studia. Ale řezníkem jsem se po pár peripetiích vyučil a rok na to jsem udělal rozdílové zkoušky a vyučil se i kuchařem. Mým štěstím bylo, že jsem hned po vyučení nastoupil do Restaurantu Grill Duran v Hradci, Králové, kde jsem nejprve řezničil a postupně se přibližoval do kuchyně, až jsem bourání masa úplně pověsil na hřebík. Mým druhým největším životním štětím /první je moje manželka/ bylo, že jsem měl to štěstí a dostal jsem se do kuchyně v Duranu, kde vládl tehdy asi třicetiletý šéfkuchař Jiří Syrový. A díky němu a díky jeho přístupu ze z nutnosti stala LÁSKA NA CELÝ ŽIVOT. Zoznam autorových rubrík:  NezaradenéSúkromné

Prémioví blogeri

Karolína Farská

Karolína Farská

4 články
Jiří Ščobák

Jiří Ščobák

711 článkov
Pavol Koprda

Pavol Koprda

9 článkov
Zmudri.sk

Zmudri.sk

3 články
SkryťZatvoriť reklamu