nadával bych na nekonečnou pracovní dobu, prskal bych nad blivajzy v místním cateringu… zkrátka užíval bych si obyčejný den naplněný pěkným pocitem zmaru, bezmoci a zoufalství, který by svou pravidelnou potěšující zprávou o úspěšném dokončení úkolu rozčísl náš vysavač. Je časné odpoledne, kdy se snažím uvěznit ve svých útrobách záležitost, o které jsem si do teď myslel, že je už mrtvá, a proto jsem ji zaplatil a snědl. Pípla mi esemeska. Automaticky ji chci smazat, neboť malému kulatému robotovi nedali do vínku uměleckou tvořivost, pročež vím, co jako vždycky napsal.
„Vykradli sousedovi zahradní domek, je tu policie!“ čtu na displeji telefonu. Na vteřinku jsem zaváhal. Že by přece jen měl vysavač smysl pro humor? Tak neměl. A moje žena také ne. Myslela to vážně. Policejní manévry jsou prý skutečné a vykradený soused rovněž. Musím se upřímně přiznat, že na „první dobrou“ mě zaplavil omamný pocit škodolibosti a radosti z toho, že pobertové nenavštívili náš zahradní domek o čtyři a půl metru dál. Jenže o chvilku později se to celé nějak…
Naše soudomí nebo, chcete-li, souřadí domků má na síti takový debatní kroužek, myslím, že se tomu říká skupina, pokud si správně pamatuji. Tam se po ohavném trestném činu strhla debata o tom, kterak zajistit společné venkovní území, přístupové cesty a podobně, aby se něco podobného nestalo někomu dalšímu. Víc hlav víc ví, říkám si a směle se pouštím do společného vymýšlení zámků, osvětlení a nástrah na darebáky. Postupně jsme se ve skupině propracovali k tomu, že by se mělo, mohlo, někdo by to nějak, dejte mi pokoj, já to zamykat nebudu, mě se to netýká, já stejně nic nemám… Víc hlav víc pochopilo, že nic. Nevím, jestli to bylo během této neobohacující a vysoce impotentní diskuse nebo až po ní. Druhý zahradní domek vykraden… Protože jsem si poměrně nedávno ve svém bývalém bydlišti sám vychutnal vyloupení sklepa a k tomu si vzpomněl na vybílenou sklepní kóji v době, kdy jsem bydlel s rodiči, dosedl na mě nevábný pocit zvláštního druhu. Nejde o ztrátu věcí, ty se dají koupit znovu, nahradit jinými, někdy novějšími, ostatně člověk do té doby neměl chuť něco měnit, ale jde tu o princip. Někdo vám vstoupí do života, aniž by byl pozván, pošlape soukromí bůhví čím zaneřáděnými botami, znectí součást jedné z největších cenností, jakou můžete mít – domov.
Co když to bude v naší ulici pokračovat? Vniknou pobertové i k nám?! A až jim nebude stačit zahradní náčiní a kola, vstoupí do domů? Zachvátil mne pocit… spíš směsice pocitů… jak bych ji jen popsal…
A nyní vsuvka.
Během vysoké školy jsem vystřídal poměrně hodně zaměstnání, jelikož kohosi na univerzitě napadlo, že přednášky budou nepovinné. Jak zákeřné je to slovo! Nepovinné, takže dobrovolné, tedy nevyžadující účast, což jsem dodržoval způsobem „splníme a překročíme“. Byla to jediná disciplína, ve které jsem při studiích skutečně vynikal. Každé zkouškové období jsem pak horko těžko sháněl alespoň fotografie a celá jména zkoušejících, abych k nim nevstupoval nepřipraven. Nějakým omylem se mi podařilo zdolat všechny zkoušky napoprvé či napodruhé, tedy až na dva drobné excesy. Z prvního mám doživotní zákaz mluvit italsky a díky druhému jsem pochopil, že je někdy více vůbec než jednou. Když jsem u zkoušky z dějin umění dokonale poučil profesora o dynamickém uměleckém směru sedmnáctého a osmnáctého století, oznámil mi ten nevděčník, že o baroku skutečně hovořil, ovšem jen na poslední přednášce, na kterou jsem zavítal, jelikož jsem potřeboval zjistit, co se celý semestr dělo a jak vypadá přednášející. Ten se pýřivě pochlubil, že tenkrát udělal širší závěr k renesanci, ze které mě teď vyzkouší… Ale jinak byla moje „vejška“ nasycena prací v lese, v bance, na vinicích, a hlavně za barem.
Vsuvka končí! Vsuvka končí!
Z napsaného a vsunutého logicky vyplývá, že co se týká nechtěně ochuzujících emocí a míchaných nápojů, jsem zkušený. Přesněji řečeno zkušený vykradený. Pro ty, co zatím neokusili nevábnou pachuť směsice pocitů, se pokusím namíchat degustační doušek. K přípravě koktejlu „Oloupen“ budeme potřebovat následující ingredience:
1. Šokující překvapení…
…je taškařice, která člověka dokonale odzbrojí, zaskočí, a on jen stojí a třeští oči…
Telefonát. Rodič – tedy já – a učitelka – pedagog státního gymnázia. Týden před pololetním vysvědčením roku 2020. Rozhovor o naší nudné dceři, která během školní docházky NIKDY nepřinesla jedinou poznámku…
Rodič: „Za co dostala naše dcera napomenutí třídního učitele?“
Učitelka: „Za neplnění svých povinností.“
Rodič: „Odpusťte, mohla byste být konkrétní? Dcera si není vědoma, že by cokoli nesplnila.“
Učitelka: „Nevyplnil jste školní dotazník.“
Rodič: „V tom případě došlo k omylu, dcera na mě naléhala, abych vyplnil, ale já zapomněl. Takže napomenutí mi přijde nespravedlivé. Ona svůj úkol splnila beze zbytku. Prudila mě snad měsíc!“
Učitelka: „Ale vy jste nevyplnil…“
Rodič: „To souhlasí. Omlouvám se a vyplním.“
Učitelka: „To už nejde.“
Rodič: „Takže nebyl důležitý?“
Učitelka: „Byl zásadní. Měl jste vyplnit případné změny v bydlišti a podobně…“
Rodič: „Ty jsme povinni hlásit neprodleně, aspoň podle vašeho školního řádu. Navíc se u nás nic nezměnilo, nebylo tedy co vyplnit.“
Učitelka: „Ale nevyplnil jste.“
Rodič: „Když je zásadní, mohu ho dovyplnit?“
Učitelka: „Ne, už byl ze stránek školy odstraněn.“
Rodič: „Jestli to správně chápu, pokud teď nastane jakákoli změna, mohu ji nahlásit Vám?“
Učitelka: „Samozřejmě.“
Rodič: „Hlásím, že u nás ke změně nedošlo.“
Učitelka: „To nemusíte hlásit…“
Rodič: „Dobře. A proč tedy dcera od vás dostala napomenutí, když svou povinnost splnila?“
Učitelka: „Protože jste nevyplnil. A vás potrestat nemohu.“
Rodič: „Trestáte nevinného?! Přijde vám to normální?!“
Učitelka: „Měla vás donutit…“
Rodič: „Přijde mi to nevýchovné, nespravedlivé. A důrazně protestuji!“
Učitelka: „To můžete. Ale já už to mám napsané na vysvědčení, přepisovat to nebudu. Na shledanou!“
2. Pocit zmaru…
… to je takové to, kdy mi někdo, jak se říká, vysypal hračky do kanálu, kdy nebohý přicházím o něco, co jsem měl rád… Například když si přečtu některou recenzi čtenáře na svou knihu, nebo…
„Všichni ven!“ volám na své děti a ženu. Stojím uprostřed naší zahrádky a lákám rodinu ku vzdělání, neboť se chystám jim představit neuvěřitelnou technickou záležitost.
„Pod úhlem osmdesát šest stupňů od západu na východ!“ naviguji jejich pohledy. „Dobře, tak přímo nad námi to bude!“ vysvětluji, jelikož dcera se vydala do patra pro úhloměr. Stojíme na zahrádce, hlavy zakloněné, až to bolí, sleduji hodinky. Dvacet jedna čtyřicet osm. Teď! Najednou se na východě objevila letící hvězda. A za ní další. A další. V rozestupu odhadem dvou až tří stupňů přelétají celou oblohu. Radost z pozorování hvězdného vláčku Starlink na obloze je srovnatelná s nadšením z ohňostroje, rozsvícení vánočního stromku nebo s prvním rozzářením našich třech solárních světýlek před domem. Jůůů! Jak zvláštní podívaná! Po pěti minutách už to ale začala být docela nuda. Na zahrádce stojím sám, děti i ženu už nebeská hvězdodráha přestala bavit.
„Bezva, už jsem to viděl, můžete to vypnout…“ řečnicky a zbytečně halekám do nebe. Jenže tohle není Matějská. Jako malý kluk jsem hledal družice na obloze a byl to opravdu svátek nějakou pohyblivou hvězdu najít. Míval jsem z toho radost já i moji rodiče, kteří měli pocit, že se třeba právě touto cestou naučím trpělivosti. Nenaučil. Prvotní nadšení z hvězdného vláčku vystřídalo mírné zděšení. Na stránkách Starlinku pana Muska jsem našel, že jich je na oběžné dráze čtyři sta dvacet a že jich tam časem bude dvanáct… Prosím?! Dvanáct tisíc?! Jako že už nikdy neuvidím poctivé hvězdy a planety? Jen tyhle vláčky, stovky vláčků?! Já, amatérský milovník astronomie, ze které jsem maturoval? Jako obdivovateli SpaceX a poletující Tesly mi nadšení z vesmírného dobývání tak nějak zhořklo. Abych se pomstil, pustil jsem si hned třikrát video, kde si Elon Musk u nového Cybertrucku rozbil nerozbitné okno.
„Všichni ven!“ volám zase na děti a ženu. Otráveně se trousí na zahrádku s informací, že už to přece všichni viděli, a že jestli nemám něco nového, ať jim s tím dám pokoj. Se slzou na krajíčku jim smutně povídám: „Tak si naposledy prohlédněte souhvězdí, brzo totiž uvidíte prd“, a v hlavě se mi klube neodbytná otázka: „Kam a na co se budeme jednou se ženou koukat?“ Děsí mě představa, že se bude muset místo na hvězdy po nocích dívat na mě… Zmar…
3. Bezmoc…
…je jednou z nejpitomějších ingrediencí našeho nápoje, nemám ji rád, jelikož mi proti ní nejde bojovat. A také proto, že ji velmi často potkávám i v jiných barevných koktejlech s deštníčky… Je to situace, se kterou prostě nic neuděláte…
Zrovna se mi přihodilo, že mám svou ženu tuze rád a romanticky toužím jí splnit jednoduché přání. Má chuť na meloun. Dvanáct měsíčků by se zaradovalo, že se k nim belhá další nebožák s poníženou žádostí o dodání kýženého zboží, jenže nejsme v pohádce a kdejaký větší obchod, běžně by se řeklo supermarket, teď v červnu melouny oplývá. A jeden má sladkou vodní zeleninu v akci! Beru auto a jedu, protože co bych pro svou milovanou neudělal! Romanticky až pohádkově naladěn se těším, jak koupí akčního zboží ušetřím, a ještě udělám radost své ženě. Ve dvacet nula tři jsem praštil obličejem do zavřených skleněných dveří. Obchod měl otevřeno do dvaceti. Mávám na poklízející prodavačku. Ona mává na mě. Tak jinak. Gestikuluji ve smyslu: „Pojď sem a prodej mi meloun!“ Když si to zpětně promítám, přiznávám, že si to opravdu mohla vyložit i trošku jinak. Asi jsem neměl používat mezinárodně pochopitelná gesta, kdy se obě dlaně otáčivě pohybují v horní části hrudníku. A když jsem k tomu přidal mnutí tří prstů, jako aby pochopila, že za peníze… Po smršti nechutných gest a z jejích rtů pozorně odezřených nadávek spěchám do auta, kde na internetu hledám nejbližší jiný obchod stejného řetězce, neboť akční zboží bývá ve všech stejné. Ha! Patnáct kilometrů odtud. Mají tam otevřeno ještě patnáct minut, což znamená, že pojedu-li minimálně jedenašedesátkou, stihnu to. Rychlost držím těsně nad devadesáti kilometry za hodinu. Jakmile navigace ohlásila, že mi do cíle zbývají už jen tři kilometry, zalil mě pocit štěstí. Stihnu to!
„Cink-cink!“ To není zvuk mincí, kterými platím. To je výstražné znamení u přejezdu. Stojím hned u závor. Minuta. Dvě. Štěstí dalo výpověď. Na jeho místo nastoupil vztek a má oblíbená bezmoc. Objet se to dá, ale oč je objížďka delší, o to horší cesta. Limit ke koupi se krátí. Celé tělo mám v jakémsi divném napětí. V mých křečových žilách mi nepříjemně cuká. Zřetelně slyším, jak mi buší srdce, a ještě zřetelněji příval svých nepěkných vyjádření k vlakové dopravě. Příliš dobře vím, že s tím stejně nic neudělám…
Už zase jedu. Jako o závod. Mám ještě sedm minut. Plyn na podlaze. K cíli zbývá devět set metrů. Stojím. Kolona. Opravují silnici a provoz řídí (měli by na tu značku napsat Brzdí!) semafor. „Já chci meloun pro svou ženu!“ nesmyslně křičím z okýnka. Bezmoc. Zoufalství. Extrémně nepříjemný pocit. Něco hezkého chci udělat pro svou milovanou a ono to nejde. A nemám jak to změnit… Buším do volantu.
Za minutu půl, tedy šedesát sekund před zavřením obchodu, platím za nádhernou zelenou kouli. Tu pak vítězoslavně, láskyplně a s pusou předávám své ženě. Jsem na sebe pyšný. Mám radost, že má radost!
„Ježiš, co to je?! Vždyť se to nedá jíst!“ řekla znechuceně, když o půl hodiny později plivala dobrotu do koše. S tím nic neuděláte…
4. Proč právě já?!
Pocit toho druhu se teď sice naštěstí neobjevil, ale do našeho koktejlu neodmyslitelně patří…
Ranná doba virová uzavřela mimo jiné i kadeřnictví a holičství. I přes fakt, že toho na hlavě nemám přehršel, nabude občas moje žena dojmu, že je třeba pokosit zbytky mého lebečního porostu rukou odbornou. Nechám stranou vědeckou diskusi na téma, jaký je rozdíl mezi holičem a kadeřníkem, jelikož tomu stejně nerozumím, neboť kadeře nemám a vousy si holím sám. Zkrátka nastal čas domácího stříhání. Moje žena řekla, že se na mě už nemůže dívat, navštívila svého tátu, půjčila si od něj dva holící strojky s všelijakými nástavci s tím, že nůžky na mě nejsou potřeba. Co prý svede holička, ona také. Nepochyboval jsem. O jejím odhodlání.
„Bzzz“ dělá hluk kolem mé hlavy strojek v rukách mé ženy. Obřad probíhá na terase, abych svými zbytky nezaneřádil domov. Děti svačí a bedlivě pozorují. Žena se okolo mě pohybuje elegantně, její ruce rejdí velmi zručně. Kéž bych byl aspoň občas tak šikovný jako ona! Její jistota a popěvek „Ten dělá to a ten zas tohle…“ mi vlévá klid do žil.
„Jak já bych to…“ povídá najednou, „kolem těch uší…“ V jejím hlase jsem po dlouhé době zaznamenal jemný náznak nervozity. Měří si mou hlavu, mé uši. Strojkem naznačuje, kudy povede střih. Děti přestaly jíst. Bzučení strojku. Žena odstoupila, aby si prohlédla výsledek.
„Paráda!“ řekla. Desetiletý syn se zakuckal. „Nehltej!“ okřikl jsem ho.
„Přines mi nůžky,“ povídá moje žena naší osmnáctileté dceři, „pak vezmu tebe.“ Slečna možná poprvé v životě nedojedla svačinu…nůžky nepřinesla...zamkla se v pokoji.
Zaniklý hrad nedaleko koryta Labe, přesněji – nedaleko Rybitví. Nebo – chrání vozidlo i jeho uživatele před znečištěním a poškozením, například blátem, pískem, kamínky a nečistotami, které odstřikují rotací jeho kol. To jsem našel na internetu. Pod heslem „blatník“.
Jsem hrdým vlastníkem vlasového věnce okolo mé blýskavé části hlavy. Ve starověkém Řecku byli velmi podobnými věnci, ovšem z vavřínu, korunováni vítězové sportovních soutěží a ve starém Římě jimi zdobili úspěšné vojevůdce. Mě ozdobila příroda, snad aby každý hned poznal, co jsem zač.
Dívám se do zrcadla. Pochopil jsem. Svou dceru. Žena se na mě zvláštně usmívá, pomalu couvá a šeptá: „To doroste. Snad…“ I bez brýlí s pomalu ochabujícím zrakem jsem spatřil výjev… V zahrádce mých bobkových listů se kolem uší objevila planina připomínající blatník. Od autobusu… Smutně jsem se podíval na mrzáka v odraze a řečnicky se zeptal: „Proč já?!“
5. Smíšený pocit…
…je směsice zatím nejmenovaných emocí, která sousedy oloupeného navštíví. Jedná se především o radost z faktu, že nejsem vykraden já, míchanou s nebezpečím možného ohrožení…
Dcera je zavřená ve svém pokoji předstírá studium. Syn bude moct jít do školy až za týden, je tedy nutné ho zatím vzdělávat doma. Dnes si probereme chemii, i když ve čtvrté třídě je to podle některých odborníků brzy. Doma je pro menší chemický pokus bezpečno, neboť žena právě zabouchla dveře domu a odjíždí do práce. Máme tak několik hodin… Domácí práce mám již dlouhou dobu zakázané, nebudu zde opakovat proč. To pro naši výuku není důležité. Včera večer jsem se sprchoval a vrstvící se sajrajt na přibývající vodě mi naznačil, že nadešel čas prošťouchnout odpad. Máme na to doma takovou tu legrační gumu na klacku, zvon se tomu říká, jenže to přebíháme do výuky fyziky, a tu jsem dnes nestanovil. Domácí práce se dětem musí jevit zábavné, aby je jednou mohly dělat s radostí a nadšením, jelikož dětská práce je pro rodiče ekonomicky rentabilní. Proto jsem ráno koupil ke snídani křupavé rohlíky a pět sáčků NaHCO3. Většina z vás určitě ví, že se jedná o sodu, já si to musel najít, neboť naprostou většinu chemických vzorců nedám dohromady. Co se ale dohromady chystám dát, je právě soda a ocet. To jsem také našel na internetu. Že to funguje lépe, než brutální a přírodě škodlivé přípravky.
„Nasyp to tam!“ učím synka domácím pracím. „Všechno?!“ diví se žák čtvrté třídy základní školy. „Všechno!“ mu sebejistě odpovídá jeho tatínek. Do odtoku vany se to ale nechtělo vejít, museli jsme to tam našťouchat špejlí.
„Teď tam nalijeme ocet a bude čisto!“ povídám a nalévám… Na internetu píšou, že ocet dezinfikuje a soda čistí. Nebo tak nějak jsem to pochopil. A také, že se jedná o acidobazickou reakci, kdy hydrogenuhličitan sodný prudce reaguje s kyselinou octovou za vývoje oxidu uhličitého. To všechno je možná pravda. Jenže nám se to zřejmě nějak smíchalo s usazeninou v odpadu a dno vany se v okamžiku zaplnilo něčím strašným, pěnivým, nechutným. Syčí to. Bublá to. Páchne to. A rozhodně není čisto. Chystám se synkovi vysvětlit, jak se to celé chemicky přihodilo a hlavně, že to nikdy nesmí říct mamince, jelikož by měl děsný průšvih. Otočil jsem se na něj a… tam, co doteď měl hlavu, se pod tričkem dmou ňadra mé ženy… obvykle je převelice rád vidím…
6. Strach…
…zcela zásadní a poslední ingredience našeho koktejlu Oloupen… dlouho jsem si lámal hlavu, jak tento pocit, kdy se v našem případě bojíme, aby nás zloději příště nenavštívili doma a neublížili nám, popsat. Až do včerejšího dopoledne…
Ráno jak vymalované. Zaspal jsem. Kvůli nějaké hlouposti jsem se hrozně pohádal se svou ženou (úmyslně nepoužívám termín manželka, neboť OSN naléhá k vymýcení takových slov, jelikož se jedná o nekorektní výraz z pohledu rovnosti pohlaví... takže to začíná vypadat, že se jednou dočkám i skutečného založení hnutí za právo mužů rodit děti – a ne jen v Monty Pythonovském filmu z roku 1979). Vyrazil jsem shánět postřik proti plísni na rajčatech. Bez snídaně. Hladový. Hladový a rozzlobený. V prvním zahradnictví vyprodáno. A rajčata na mne tolik spoléhala… Ve druhém zavřeno. Rajčatům se skvrní listy… Na dveřích třetího je nápis ve smyslu, že mají nějakou dezinfekční pauzu a že otevřou za třicet pět minut. Je mi vedro, vztekle a nechce se mi čekat. Čekám. Nebohá rajčata také. Kopu do kamínků. Počítám projíždějící auta. Ne, neuklidňuje to! Spíš jako naopak…
Proběhl jsem obchodem, koupil postřik a spěchám domů. Vjel jsem do jednosměrné uličky. Uprostřed ní je na straně dodávka, ze které někdo vykládá zboží. Jde mu to pomalu. Mám vztek. A hlad. NECHCI ČEKAT! Jakmile osoba zalezla na chvilku do dodávky, sešlápl jsem plyn. Proletěl jsem kolem. Když jsem míjel otevřené postranní dveře dodávky, zahlédl jsem parádní úlek a uslyšel: „Ty … … … … …!“ (tečkami byly nahrazeny nekorektní, vulgární, a i jinak nevhodné výrazy). Jistě pochopíte, že tohle jsem si ve svém stavu nemohl nechat líbit. Dupnul jsem na brzdu a vyskočil z auta jak bůh pomsty: „Komu tykáš, ty…!“ Jakmile se mi před očima trochu rozplynul rudý závoj vzteku, spatřil jsem, jak ke mně běží rozzuřené monstrum. Hora svalů. Chlap v tílku, který evidentně celý život maká rukama… „Houstone, mám problém!“ prosvištěla mi hlavou slavná věta. Otočka. Tak rychle jsem do svého auta snad nikdy nenastoupil. Rychle jsem zamáčkl čudlík a zamkl dveře. Snažím se nastartovat… Atlet a možná i bojovník MMA stojí vedle mého auta. Vypadá docela nepříčetně. Křičí na mě. Nejspíš mi chce ubližovat. Ještě že jsem zamkl… Že mám otevřené okénko jsem si všiml až ve chvíli, kdy mi ohromné ruce ukrutníka začaly poletovat před obličejem. Celou dobu k tomu huláká. Tak tomu říkám mít strach! Dívám se na něj z půlmetrové vzdálenosti, tiše se modlím a třesu se. Strachy. Zavřel jsem oči. Teď přijde rána… Ano, stačí mi jedna. Jste laskav. Děkuji… Nepřišla. Udělal jen: „Baf!“ nebo tak něco… Lekl jsem se tak, že jsem, netuším jak, přistál na sedadle spolujezdce… Jeho to pobavilo a odešel… Tak to byl STRACH…
Všechny ingredience ve vhodném poměru nalijeme na drcený led do šejkru, pořádně protřepeme a nalijeme do vysoké sklenice s těžkým dnem. Podáváme s plátkem hodně kyselého – nejlépe nahnilého – citronu a dozdobíme papírovým deštníčkem. Vychutnáváme jako long drink. Požití našeho nápoje způsobuje dlouhodobou pachuť nejen v ústech a odhodlání se nenechavcům bránit… Tolik degustace pro zatím neoloupené. My ostatní jsme již popili, takže tušíme, co bude následovat… A o tom si poklábosíme příště…
