Mám strach si udělat detailní selfíčko. Když na to pomyslím, drbu se v hlavě a na obličeji. V noci se budím hrůzou. Všude po mě lezou! Po vás taky!
Jedna velmi škodolibá kolegyně mi o nich řekla a nenechala si pro sebe spoustu podrobností. Malí, nechutní a hnusní tvorové. Jakmile usneme, vylezou na naše obličeje, krmí se námi a dělají lásku, aby jich bylo ještě mnohem víc… Trudníci. Žerou tak, že za pár dní na nás explodují. Pouhým okem je neuvidíme. Mají osm nohou, na hlavě makadla a kusadla a samečci i penis.
Když usneš už v jedenáct večer, bude to jenom dobře, ty se pěkně vyspíš a odpočineš si, a já díky tobě budu moct vstávat dřív, užiju si nemravnou chvilku, a ještě se pořádně nadlábnu! Jakmile usneš, začne tvoje tělo vyrábět něco, co je pro mě to samé, co pro tebe ranní káva. Mimochodem, ta mi vůbec nevoní, nemohl bys začít pít ráno třeba zelený čaj? Víš, když jdu konečně s vycházejícím sluncem a tvým probuzením spát, jsem po promilované a projedené noci dost utahaný, tak bych rád usínal doprovázen vůní něčeho, co mám rád. No nekoukej, žijeme spolu celý můj život, tak si snad zasloužím trochu toho respektu, nebo ne?
Přes slunečný den téměř zásadně spím, to přiznávám, neboť mi slunce nedělá hezky na pleť, mám po něm pak nějaké pupínky úplně všude. A to jistě chápeš, to pak nemůžu vystrčit nos, v noci bych nemohl ani na chvilku ven, jelikož jsem plachý a stydlivý. A Františka by mě nechtěla, což by způsobilo velikou potíž, neboť bychom nemohli dělat lásku, a to by mě fakt otrávilo. Jak ji totiž znám, šla by za Jindřichem. Já bych potom žalem celou noc jen jedl a jedl a jedl. Což nemůžu, musím se hlídat, jinak prasknu. Teda prasknu tak jako tak, ale nechci tomu jít naproti, chápeš, ne?
Víš, ono to možná tak nevypadá, ale mám tě rád. A to doslova. Tvoje krmení je neodolatelné, ty bys řekl, že je to dobrota jak od Pohlreicha! Ta chuť! Ta vůně! Mana! Tři hvězdy od Michelina! Ta paní, na které moje prarodina kdysi dávno bydlela před tebou, tak chutná prý nebyla. Vím to díky zápiskům v našem rodovém deníku. Cestu k němu mi ukázal táta, kterému ji ukázal jeho táta, tomu jeho děda a ten znal cestu od svého prapradědy…
Byla to starší dáma, pořád si na obličej dávala podivné věci, říkala tomu mejkap a krém a maska. Mí předci kvůli tomu vůbec nemohli dýchat! Psali, že často měli pocit, že uvázli v celoplanetární prachové bouři na Marsu nebo pod takzvaným tukounem, tedy čtvrtkilometrovou hroudou svinstva vážící sto třicet tun, která v roce 2017 ucpala kanalizaci londýnské čtvrti Whitechapel. Osm kanálních dělníků ji odstraňovalo tři týdny! Moji předkové na podobných fujtajblech makali denně několik hodin v nepřeberném počtu. Prý se díky tomu naučili velkou spoustu druhů nadávek a klení. Nejčastější podle vykousaných zápisků bylo, s dovolením si troufnu citovat, odpusť mi, prosím, ta silná slova: „Jsem snad nějaká želvuška?!“
Ne, že by se moji pradávní příbuzní chtěli tenkrát z paní odstěhovat. Na tvrdou dřinu si zvykli, nedostatek kyslíku pociťovalo jen těch pár stovek rodin na obličeji, protože jinam se prachové bouře dostaly málokdy. Ty jsi tehdy – v den jejich přesunu – nejspíš usnul, pročež začal trousit melatonin, kterému – z vlastní zkušenosti – prostě nelze odolat, čímž jsi je vzbudil. A v nich zájem a hlad.
Údajně jsi prohlásil, když ses na návštěvě u paní trochu probral: „Všechno nejlepší a příště nám budeš zase takhle poutavě vyprávět, viď“, načež jsi své chřípí limitně přiblížil k jejímu, aby to díky vlhkým okrajům ústního otvoru mlasklo… až o několik kronikářských hlodů dál jsem se dočetl, že se tomu u vás říká polibek… Prapraprapředci se prý chytili vousu v knírku, aby neztratili balanc, ale v tom vzniklém propletenci, co připomínal spíš suchý zip, když jsi řekl: „Na shledanou, maminko…“, chňapli nikoli po jejím, ale po tvém!
Ty mě teď neslyšíš, viď. Protože si spíš. Protože je noc. Právě proto se jdu nakrmit, posunout se blíž k prasknutí, a hlavně! Tamhle vidím Františku! Fantasticky jí to sluší! Dělá to se mnou úplné divy! Jsem z ní úplně rozvrkočený, účes se mi… ne, to není účes… No tak mám penis na
hlavě, nesměj se mi! Podívej se na sebe!
Do teď to celé bylo pro mého bydlu, tedy pro pána, se kterým bydlím, nebo lépe – na kterém bydlím. Nyní se konečně budu věnovat vám!
Dobrý den vespolek, ne, nejsem jednorožec a nekrmím se duhou, jsem trudník tukový a jmenuji se Karel. Možná vám přijdu nechutný. Nápodobně… Bydlím nedaleko obličeje padesátiletého pána a za čtrnáct dní… Do té doby vám musím na své bydliště mnoho povědět…
„Bum!“ Děsná rána. Taky jste se lekli? Já ano. To byl tatínek. Ano, jsme žraví, ale nemáme jaksi kudy... opačně… že ano... a zhruba za dva týdny doslova explodujeme. Krásný výbuch, tatínku!
Musím vytvořit záznam do deníku. Jako každý trudník i já si ho vedu, abych si svá moudra a zkušenosti nenechal jen pro sebe. Vy byste řekli: „Do hrobu si to nevezmu,“ ovšem my si to, jak jste právě pochopili, nemáme kam vzít. Drobnými přískoky jsem se za slabou třičtvrtěhodinku dostal až na místo, které se dědí, do vlasové cibulky, kterou byste vy nazvali nejspíš knihovnou. V ní je dobře ukryt náš rodinný deník, který pečlivě každý den vykusujeme do kořenu vlasu. Zatím se nám nepovedlo zaznamenávání ani malinko modernizovat, a tak musíme neustále překousávat (po vašem přepisovat) a stěhovat a znovu překousávat, neboť v této podobě nám deník za dva až šest let jednoduše vypadne…
Pokračování příště… (Příště bych si dovolil definovat jako čtvrtek, ovšem o týden později oproti tomuto čtvrtku)
A pro ty, kteří nemají rádi svá zvířátka na svých obličejích, tu mám něco na uklidnění…
Úplně Zbytečná Informace Navíc: Světluška (brouček) i václavka (houba) umí vyrobit Luciferin. Tím si obě v temných dobách dlouhé noci svítí. Název enzymu je odvozen od lux – světlo a fero – nosit. Světluška Václavka se pak může vytahovat, že nese světlo...
Slonbidlo je složenina. Slovní. Se slonem to překvapivě nemá vůbec nic společného. Sloveso „slonit“ znamenalo clonit či zaclánět. Slonbidlo (nebo také sloňbidlo) je tedy člověk, který zastíní bidlo, jelikož je delší než ono. A dlouhý clonič bidelník je pak ze své podstaty neohrabaný a jen tak se nám k zemi neohne. A když, tak těžce padne.
Zásadní Otázka: Kdy jste naposledy pili kakao? Já si nedokážu vzpomenout. Je to určitě už několik let, co jsem se toho v dětství oblíbeného moku naposledy napil. Na co si ale vzpomínám dobře, je jedna z nejodpornějších věcí na světě… Škraloup na mléce nebo kakau… Brrr… Fuj! Tímto se omlouvám těm několika málo spoluobčanům, kteří mají škraloup rádi. Obdivuji vás! Všechny tři!
