Většinu cesty jsem tu přejedenou línou potvoru, co se jí tak krásně klene bříško, musel nést nebo táhnout za třetí levou zadní nohu. Víte, co mě to stálo sil?! Ale pudu neporučíš a Františka se tvářila velmi vyzývavě… Jakmile jsme konečně docestovali k místu, kde jsem se měl stát neodolatelným
„mačo“ samcem, upadli jsme. Ona ze mě, já vyčerpáním. Představa jakékoli fyzické činnosti mi neudělala hezky. Potřeboval jsem se trochu a sám projít, „sem tam si něčeho zobnout“, jak říká bydla, když se v noci cpe horkým, čerstvě upečeným koláčem, který mu do rána způsobí bolestivou koliku a nepěknou smrt mnoha mých kamarádů ze slavných střevních rodin Bacteroides a Peptococcus, se kterými si často píšeme, jak vy říkáte, když používáte pomalou poštu nebo rychlé telefony.
Dovolím si udělat další malý výlet od tématu, abych se pokusil vám odborně (a přesto pro vás pochopitelně) vnést paprsek světla poznání do zákoutí naší komunikace. Už několikrát jsem vám tu tvrdil, že jsem něco řekl, Františka odpověděla… K něčemu se vám přiznám: trochu lžu. Nemluvíme. Stejně jako nám příroda nenadělila zadní rozpůlení, tak nemáme čím vydávat artikulované zvuky. Místo toho děláme pohyby. Hejbáme bokama. Rukama nohama. Vlasama zádama… Jako bych tohle někde už…
Rozhovor dvou od sebe málo vzdálených trudníků pak nevzdělanému může připomínat tanec, epileptický záchvat nebo mrtvici. Vy si povídáte (někdy takové voloviny, až se náš rozum pozastaví), šeptáte (abyste propadli falešnému dojmu, že vás nikdo jiný neslyší, ovšem nás jsou miliony!), křičíte na sebe (chabý pokus o zastrašení méně křičícího), kdežto my ne. Děláme pohyby. Není to komunikace bez vedlejších účinků, někdy vás může drobné přeřeknutí stát život. V deníku jsem našel zápis o tom, kterak se jeden z mých předků Wilhelm hádal se svou množivkou o tom, že romantika patří bydlům, nikoli trudníkům. Původně chtěl druhou levou a třetí pravou nohou levotočivým poťuknutím říct: „Nepruď, množíme?“ Jenže se plně nesoustředil a přidal čtvrtou levou v protipohybu (jen pro úplnost, to znamená doslova: „Sežer tě želvuška!“), čímž ztratil rovnováhu a orientaci, spadl do tmavé jámy a než se vyhrabal ven, jeho bydla ho vysmrkal. Wilhelma tak postihlo nejsmutnější neštěstí. Nemohl šťastně explodovat.
Děláme pohyby. Některé způsobují drobné elektrické napětí a pulzy. Do nich se vejdou celá stáda slov! Geniální, skvělé, rychlé… Ale… Otřete se nechtěně o chloupek, který tu včera ještě nebyl, a hysterická scéna vás oslní svou jiskrnou blýskavicí. Další nevýhoda – nemůžete o někom někomu říct, že je vůl (po našem Nafoukaná želvuška), jelikož tuhle komunikaci zaznamená snad úplně každý, kdo na bydlovi bydlí…miliardy spoluobčanů…
Naopak výhoda je, že takhle můžete komunikovat s kýmkoli, třeba s kvasinkou na palci u nohy. A aby v tom nebyl nepořádek, kdysi dávno se na jednom srazu všehobreberstva dohodla jasná pravidla (podle zápisků to bylo, pokud se nemýlím, kdyžtak mě opravte, povinné školní očkování v sedmdesátém devátém):
pakliže chci někomu z nás něco povědět, druhým párem nohou třením o sebe vytvořím pulzy střídavého proudu, nebo třetím párem nohou rytmicky vyťukám jednoduchou zprávu ve tvaru: okamžitě/rychle/běžně-cesta-jméno rodiny-člen rodiny-zpráva-odpověď chci/nechci (pro představu uvedu příklad: okamžitě-od nad levým uchem do ústní vestibul-Streptococcus Bacilli-Strepťa-Opravdu bydla pojídá kynutý jahodový knedlík? Teď v noci?! Zase se nevyspíme! -chci)
Pokračování příště… (Příště bych si dovolil definovat jako čtvrtek, ovšem o týden později oproti tomuto čtvrtku)
A pro ty, kteří nemají rádi svá zvířátka na svých obličejích, tu mám něco na uklidnění…
Úplně Zbytečná Informace Navíc: Ticho je finsky hiljaisuus. Nejkvalitnější ticho je ve vesmíru, kde se nemůže šířit žádný zvuk. Nemá totiž jak.
Zásadní Otázka: Umíte chodit na chůdách? V sedmé třídě jsem uměl. Byl jsem v tom opravdu dobrý, vydržel jsem na nich až čtyři sekundy… po nich mi zbyla sádra na levé noze…
