důkladně procvičil všech svých osm nohou, dobře se najedl. Mapu a baterku nepotřebuji, přesně znám správná místa, kam zasadím semínko naděje, kam nasměruji své cestou získané mluno. Je na čase udělat generální zkoušku k ovládání bydly pomocí elektřiny, kterou si sám vyrobím. Přece se mi moje obydlí nebude svévolně potulovat po světě. Potřebuji si najít zdravou, pěknou až bych řekl líbeznou trudnici, abych pak mohl předat své bohaté zkušenosti svým potomkům. A jelikož bydla nemá téměř žádné dotykové známosti, je pro mě životně důležité mu nějaké opatřit. Jeho neschopnost se dotýkat jiných nahradím svou, nebojím se říct, šikovností hraničící s genialitou!
Jemné elektrické pulzy, které vyrábíme třením vlastních končetin nožky o nožku, ruku o ruku, ruky o nohu, podle toho, co kdo má od přírody k dispozici. Používáme je ke sdělení zásadních zpráv, ke komunikaci. Ovšem jsou tak slabounké, že v bydlovi nezpůsobí vůbec, ale vůbec nic. Zkoušel je jsem třít o sebe v různých kombinacích, někdy i všechny najednou o všechny najednou, ale vyšší voltáž se nedostavila. A bydla je učiněný pařez, jak ho správně označuje jeho zákonitá bydlice. Nic. Jediné, co se mi opravdu povedlo, byl z osmi údů fantasticky uvázaný uzel, který se mi mnoho hodin nepodařilo povolit a rozvázat. Naštěstí jsem časem tak vyhládl, že se břicho přestalo dmout a motanice tak povolila. Dobře tedy vím, že potřebuji lepší tření. Silnější. Výkonnější. Nejlépe trudníkem o trudníka…
Abychom společně netápali, nemluvím o rybách. Tření je jednoduše definováno jako odpor proti pohybu. Ne. Neříká se tomu lenost, i přesto, že podstata zní stejně. Moje tření, které potřebuji, vzniká při posouvání nebo smýkání jednoho tělesa po povrchu jiného tělesa. Zásadní jsou nerovnosti obou styčných ploch, kterými se tělesa vzájemně dotýkají. Nerovnosti těles na sebe vzájemně narážejí, deformují se a obrušují. Vedlejší získané radosti jsou pak teplo a statická elektřina, mimo jiné. Nerovný jsem až běda, nemůže to špatně dopadnout! A že si možná sem tam něco ubrousím? Věda a láska žádá oběti. I objetí.
Myslím, že jsem na to kdysi přišel omylem. Otřel jsem se o jednoho kolem se pohybujícího kamaráda, Yubo se jmenuje. (Vážně! To je jméno. U vás je dokonce na 22. místě v žebříčku oblíbených!) Zajiskřilo to mezi námi. Ne tak, jak si myslíte. Vyměnili jsme si blesky, zahřáli se a sunuli se dál každý svým směrem. Uznávám, pokus o správné nasměrování bydly má několik much, ale nějak v sobě začínám cítit, že procházím krizí středního věku a brzy mi začne končit důchod. Není čas se zabývat drobnostmi… Uvedu je jen pro ty z vás, kteří jste nejzvědavější.
První mouchou je třením vznikající teplo. To sice bydla nijak nepocítí, ovšem pro nás umí mít fatální následky. Běžně se pohybujeme po svých bydlištích téměř svobodně a bez omezení. Neřešíme tři pruhy jedním a třeba šest opačným směrem. Brázdíme si krajinu lidského těla jak nikým neorganizovaný zájezd japonských turistů bez fotoaparátů. Ale pamatuji si, když jsem byl ještě maličký, došlo na bydlovi k dopravnímu omezení, myslím, že to bylo sádrou na ruce nebo náplastí nad obočím, on toho měl tenkrát na sobě víc. Na některých místech došlo k zúžení „dálnice“ a k zácpám. Když si představíte tu spoustu egoistických ješitných poloblbů, kteří odmítají zipovat… „Přece nedám nějakému vyhryzovi přednost?! Ne, nepustím tě před sebe!“ dalo se číst v nezměrném počtu všudypřítomných zpráv. O nadávkách a posílání k želvuškám ani nemluvím… Kolony proti sobě putujících trudníků se tak musely namáčknout až na sebe. Někteří slabší jedinci se vzniklým třením zahřáli tak, že se nedožili svého důstojného výbuchu, ale na místě začali doutnat, zapáchat,
horkem se nadouvat, aby za chvilku potupně pukli. Dva dokonce tehdy uhořeli a z půlky upálili jeden bydlův chlup. Od té doby se mu říká Chlup nářků.
Druhá moucha má na svědomí správné směrování a sílu impulzu. Ne vždycky se to povede ideálně, jak sami za chvilku pocítíte. Nesvědí vás nos nebo tvář? Ne? Tak bude…
Jsem připraven. Vím, že vy máte autíčka, drony, roboty, my máme vás. Můj bydla vyráží ven. Já jsem skrytý za uchem, aby na mě nemohlo slunce, a abych měl blízko k vykutaným otvorům, které jsem tak dlouho vyměřoval a vykousával. V nich ve vhodnou chvilku způsobím drobný zkrat… Chápete… Dálkové ovládání… Vy mačkáte čudlík na dlouhé placaté věci, my si zalezeme hlouběji do vás. Čudlík způsobí elektrické spojení a placka řekne televizi: „Přepni!“ Rychle a jak se na vás dívám, zbytečně. Nikde nic nedávají, jak všichni říkáte, ale tu velkou hlučnou blikající zbytečnost stejně nevypnete. My také způsobíme elektrické spojení. Jenže nejsme bezduché tlačítko. My si rozhodujeme, kam a kdy a aby… Odezva či výsledek se dostaví tak rychle, jak dlouhé je vaše vedení. Uznávám, že u někoho nikdy…
Jsme na cestě. Co mi můj zrak dovolí, vidím, že rychlost naší soustavy (vůz, bydla a já) je vysoká. Takové jsem sám (tedy mimo soustavu) nikdy nedosáhl, a to ani volným pádem. Putuji ze svého úkrytu do včera vyhloubeného otvůrku v bydlovi. Jeho umístění jsem dlouho projektoval a počítal. Jsem naň hrd. Je z něj dobrý výhled, a jakmile se zakutám, bude napětí, blesk, ovládání. Doufám, že Yubo nespí, nezklame a bude na mě čekat před vchodem, kousek od Chlupu nářků… Doufal jsem, že i když je den a melatoninu je míň než málo, Yubo nespí a včas doputuje vstříc dohodnuté taškařici. Byl na místě, jak slíbil. Usmál se na mě. No, usmál. Pochopte. Mimiku nahrazujeme specifickým pohybem svých makadel a kusadel. Nečekejte od nás tajuplnost Mony Lisy, ani zubatě vysmátou levnou reklamu na drahou zubní pastu. Máme jisté možnosti, jak stvořit cosi jako úsměv, ale nebudu zdržovat podrobnostmi. Snad jen drobně, pro ty, co neradi tápou… Makadly mákneme na spodní kusadla, těmi jemně zacvakáme o horní, aby pak makadla mohla makat na první levou nohu… ne pravou, prosím, tím bychom se potáceli v kategorii neslušného chování. O makadle na druhém páru nohou už ani nehovořím. To už by byla učiněná nechutná šlamastyka!
Dali jsme s Yubou „záda na záda“. Nádherně to zahřálo, mně to srovnalo trny s knoflíkovitým zakončením na hřbetu, Yubovi zmizel pupínek. Je to dobrý kamarád. Neznám nikoho, žádného tvora, který by neměl rád drbání na kruponu. Bylo to tak příjemné, že jsme na chvilku zapomněli, kvůli čemu jsme tady. Těsně před tím, než jsme málem omdleli blahem, se Bydla zastavil… Jsem nabitý, jiskřím až skoro srším. Snažím se rekognoskovat situaci…
Ha! Samička, která určitě bude mít spoustu samiček na tváři, to už poznám…
Pro naši výpravu by bylo ideální dotykové setkání tvář na tvář. Vypouštím výboj!
Pro případného pozorovatele procházejícího podél parkoviště plyne poučný příběh:
„Polibek,“ přesvědčivě prosil plnoštíhlý pán půvabnou paní.
Poplašená panna po panákovi prudce práskla pohledem, pak pohrdavě pravila: „Překážíš, prcku.“
„Polib, pohlaď, polaskej,“ prosebně povídá pán. Provádí pokus pudy paní podmanit pěstěnou pleší.
„Pojdi, prevíte!“ pověděla plamenně.
„Plácnu po pozadí,“ provokativně přitvrdil pobuda.
„Praštím pána po papuli,“ pohrozila pěkná plavkyně prostořekému pánovi, protože právě prošla posilovnou.
„Pěkný pokus, protivko,“ pronesl poněkud posměšně.
„Pokud plesknu, pocítíš parádní pohromu,“ pomalu poznamenala poněkud podrážděná.
„Plácáš, princezno“ pravil pochybovačně prťavý pán.
„Prásk!“ Pohledná paní praštila překvapeného pána pravou pěstí. Přes pusu. Potupně padnul. Pěkně poděkoval. Pak propukl pánův pláč.
Původně jsem chtěl spáchat časově lépe dotované dotykové setkání tvář-tvář, ale snad jsem vykousal otvůrek do bydly v nevhodném směru, snad jsem svůj výboj vypustil příliš brzy nebo později než pozdě. Je možné, že mě ten ujetý darebák Yubo podvedl a ošidil a nenabil tak, jak bylo potřeba. Nejspíš bych ho prohlásil za svého nekamaráda, určitě bych ho slovně poslal k želvuškám, možná bych ho i zabil. Obrazně určitě… Ale to už se nikdy nedovím…
Rána na tvář byla opravdu veliká. Při posledním sčítání trudníků naši statistici zjistili, že slečna netykavka 1753 trudníků rozdrtila či úplně zplacatila. Později jsme z takto vzniklých malinkých kousků poskládali i doutnajícího Yuba.
Obětí bylo časem mnohem víc, mnoho z 272 659 zraněných se nedožilo svého důstojného výbuchu… I přes to pojďme hodnotit mou akci jako úspěšnou a nepodléhejme hloupým neopodstatněným pomluvám některých katastrofu přeživších mazáků (to jsou ti mazoví „z Brna“), že jsem někde udělal chybu a že jen kvůli tomu, abych si zasoustojil, nechal jsem vyhynout půl ksichtu kamarádů! A i kdyby to zavánělo pravdou… Za prvé: „nas mnogo!“ Za další: I mistr tesař se někdy utne. Chybami se trudník učí. A jak by řekl bydla: Chybovat je lidské, ale pocit je to božský.
Dotyková verze blízkého setkání ruka-tvář bývá velmi krátká, pročež se dálnice pro imigraci trudníků otevřela jen na chviličku. Těch, co se stihli přestěhovat kterýmkoli směrem mezi bydlou a paní a nezahynout při tom, bylo dost k tomu, aby si každý přišel na své…
Mně se povedlo najít si překrásnou množivku s mámivým pohledem a okouzlujícím úsměvem. Skutečně! Tahle má skutečný úsměv! Zázrak! A jmenuje se Aurelie. Ovšem, než jsem ji dokázal dovléct k nejbližšímu vlasu, než jsem stihl naklást dotaz: „Množíme?“, slabě zašeptala srdcervoucím podupáváním: „Jíst…“ Byla příliš dlouho na tváři pod závalem mejkapu, přidušená a vyhladovělá. Pak se dostala na ruku slečny – ta si z nějakého nám neznámého důvodu políbila pěst, na které zanechala rtěnku a spoustu trudníků. Když se Aurelie konečně mohla pořádně nadýchnout a hlavně nadlábnout, přišla rána… Náraz jí zlomil dvě nohy, o jedno makadlo úplně přišla, ohnul a vyvrátil se jí kousací mechanismus… nebyl to ani úsměv ani zázrak… ještě jednou jemně zavibrovala ve smysl ten, že by se trochu najedla. Hned potom pošla hlady…
Pokračování příště… (Příště bych si dovolil definovat jako čtvrtek, ovšem o týden později oproti tomuto čtvrtku)
A pro ty, kteří nemají rádi svá zvířátka na svých obličejích, tu mám něco na uklidnění…
Úplně Zbytečná Informace Navíc: Nažky s pernatým chmýrem – plody pampelišky smetánky mohou s pomocí větru urazit i stovku kilometrů… moje maminka z květů pampelišky, když ještě byly žluté, vařila jakousi hustou sladkou tekutinu, které říkala pampeliškový med… A z uschlé tvrdé kůry pomerančů vytvářela… prý džus… Mami, proč?!
Zásadní otázka: Vyráběli jste postavičky z kaštanů? Máte rádi kaštanovou polévku? Plzeň nebo Starobrno?
