19. února, vstávám, 05.30 v Žilině. 20. února vstávám podruhé, 9.00 v Šanghaji. Posouvám si čas: + 7 hodin. Správný čas: 16.00. Náš tým: Johny (42) – General Manager, Andy (30) – Purchasing Manager a já (20) – unemployed, po hodině tvrdého aklimatizačního spánku schází na recepci, kde jej čekají Mr. Ding (50) a Mrs. Wang (45), zastupitelé Shanghai Trade Efficiency Point. Jejich angličtina je na dobré až výborné úrovni. Čeká nás večeře, v rámci ní moje premiéra s hůlkami.
Tito dva roztomilí Číňané našemu týmu připravili vskutku heroický program na nejbližší dva týdny. Pracovní dny jsme trávili na obchodních jednáních v okruhu 1000 km od Šanghaje a o víkendech na nás čekala kultura. Pardon, kultura na nás čekala na každém kroku. Avšak kultura v jiném pojetí než muzea a eiffelovka. Kultura megaměsta (podle místních žije v Šanghaji až 28 milionů obyvatel, což je skoro dvakrát více než bratři Češi spolu s „bratmi“ Slováky dohromady) v kombinaci s nesmírnou bídou dole a nepředstavitelným bohatstvím nahoře (naší kolegové z KSČ musí uznat, že Giniho koeficient nemá v této oblasti „společensky požadovanou hodnotu“) se zde míchá se zachováváním tradicí jako strečink na ulici (zřejmě trénink na spartakiádu nebo nějakou maocetungiádu).
Shanghai je přepis čínských „characters“ do latinky pomocí piňinu a v mandarínské řeči znamená něco jako „nad mořem“. Leží v ústí řeky Jang-c’-ťiang, kterou můžete proplavat napříč, pokud si troufáte na deset délek velkého bazénu a kontinuální lodní dopravu. Řeči o zaostalosti vás rychle opustí, když zahlédnete panoráma hypermoderní městské části Pchu-Tung s její dominantou, televizní věží Pearl of Orient (vysokou 468 metrů) spolu s hotelem, jehož jméno z mé paměti vyrazil pohled z jeho 88. patra a jízda na letiště magnetickým rychlovlakem Maglev rychlostí 431 km/h. Stejně si je třeba uvědomit, že Čína je probouzející se civilizace, která nás už před tisíci lety obdařila střelným prachem a kompasem (možná proto, aby se naši starověcí obchodníci dokázali vrátit domů a zvládli vést války proti sobě navzájem). Cestou na People’s square zjišťuji, že blikat může asi všechno a že počet mrakodrapů je v této oblasti vyšší než počet studentů, kteří nevzdají první ročník na VŠE.
Lidé, učte se čínsky. I když začíná být import z Číny po zrušení zavěšení kurzu jüanu na USD dražší, stále si zde můžete pořídit na ulici rolexky za 50 Kč a věřte mi, že ten rozdíl nikdo nepozná. Dalším důvodem je, že zde stále žije obrovské množství obchodníků, kteří anglicky neumějí, a jednání s nimi jsou proto místy zdlouhavá a vyčerpávající. A konečně, můžete se takto spřátelit s přibližně 800 miliony lidí a poznávat jejich bohatou kulturu, která (jak jsem měl možnost zažít) je nevyčerpatelná. Tak například: operně podávané písničky z dob nedávných v místním karaoke baru až po chrámy v okolí bývalého hlavního města Nanjing (Nanking) z časů prastarých dynastií. Mimochodem víte, proč Mao za druhé světové války svou armádu pojmenoval 81-43? To neví nikdo, ale pozoruhodné je, že Mao se dožil věku 81 let a vládl v Číně 43 let. Zemřel v roce 1976, 19. 9., což jsou dvě nejvyšší čísla. Číňané hrozně „letí“ na čísla, metafory a mystiku.
Šanghaj má i své stinné stránky, konkrétněji je to jedno z měst s největším znečištěním; slunce jsem zde nezahlédl ani za toho nejhezčího dne. Kilometr použití dálnice stojí asi 16 Kč, což je o malinko víc než cena za litr benzinu, a když si chcete vyfotit místní fakt „hustou“ diskotéku (samozřejmě právě zakoupeným fotoaparátem), tak vás také šikmooké gorily bez milosti vyhodí. Přesto chci zavítat alespoň na rok na zdejší univerzitu Fudan a cestovat po této krajině neomezených možností. Kde jinde vám dají k večeři 23 chodů včetně takových specialit, jako jsou kachní jazyky, ropucha, polévka ze žraločích ploutví, šneci, sushi, kraví žaludky nebo krevety? (Ochráncům zvířat se omlouvám.)
