"Drž se, racajdo," volá na mě přes rameno děda František, díky kterému jsem úplně přestala slyšet na své jméno, "ať to těm mým "vosám" nevylijeme." Bylo chladné jaro a dědečkovy včelky potřebovaly přikrmit. Děda byl horník na hlubině. Ruce jako lopaty. Jeho patnáct včelstev uprostřed krásné zahrady s malým barevným domečkem byl jeho krásný úlet. Tam jsem bývala nejšťastnější. Byl to nádherný kout, kde jsem byla mnohem raději než s rodiči fotografy v temné komoře. Musela jsem dlouhé hodiny potápět obrovskou měchačkou v ustalovači fotografie, aby na nich nebyly skvrny. A děda taky pobýval se svými včelkami mnohem raději než ve tmě v dolech, kde si tvrdě vydělával na chleba těžbou hnědého uhlí.
V tom zahradním domečku zahaleném půvabně všudypřítomnými babiččinými kytičkami to krásně vonělo. Děda tam schovával své včelařské pomůcky. Rámečky, rojáček a taky obrovský modrý válec medomet s klikou na vytáčení medu.
To vám byl nádherný den, když usoudil, že jsou plástve všechny zavíčkované a bude se vytáčet medík. Směla jsem točit klikou medometu. Dodnes slyším to zvláštní šustění medu, který se rozstřikoval po jeho stěnách a pomalu líným tempem vytékal do smaltovaného kbelíku. "Tumáš, racajdo," říká mi děda a podává mi obřadně do ruky kovový hřeben, na kterém zůstalo "voští". Odstraněná víčka z pláství plná medu chutnají jako nejlepší bonbón světa. "A moc to nepřeháněj nebo budeš mít zadek sladký jako včela," směje se děda. "Dědečku, proč tady lezou ty včeličky po česnu?" ptám se. "To jsou trubci, racajdo. Jsou moc důležití, protože oplodní královnu, aby mělo včelstvo další potomstvo, víš?" a pokračuje, "no, a protože jsou líní a nechtějí sbírat pyl na med, včelky se naštvou a vystrčí je ven z úlu." "Jééé, dědo, a to už nesmí zpátky?" ptám se vyděšeně a s pláčem je sbírám do krabičky s ujištěním, že nemají žihadlo. Chci je ochránit a cpu jim kytičky.
Přeci jen jsem se spletla a jedna z včelek mi vráží do dlaně žihadlo, až vyjeknu. Tehdy jsem byla úplně vyřízená, v noci nastoupila horečka. Žihadlo zůstalo v kůži a já měla ruku jako Krteček od pana Milera.
Největším hrdinou se děda v mých dětských očích barvy čokolády stával, když chrabře v kukle a bílém obleku vylezl na strom. Byl jako neohrožený kosmonaut na vesmírné výpravě. Několikakilový roj, který královna odvedla z úlu, nekompromisně sklepl do rojáčku a já jsem pak směla včelky uklidňovat dmýcháním měchu "dýmáku". Děda vždy dostal tolik žihadel! Jen se útrpně usmíval a vytahoval je z kůže. Jeho už tak velké mozolnaté ruce horníka se pozvolna měnily v lopaty.
"Máš-li úd malej, nezoufej. Strč ho do úlu a zabouchej." Pravil vždy významně a já jsem tehdy netušila, kolik se v tom pořekadle skrývá smyslu pro humor.
Dědeček vytáčí med v nebi už čtvrt století. Vždy mi říkával, že bez včelek by se nám zle vedlo. Asi je dobře, že se nedožil jejich smutného osudu. Náš kvalitní med se vyváží, nekvalitní draze dováží. Přitom i v případě průměrné produkce a nulového vývozu by Česko bylo schopno pokrýt domácí poptávku z vlastních zdrojů. Je moc dobře, že přibývá kolem osmi set včelařů ročně.
Úzkostlivě vysekáváme své zahrady a bereme jim tak potravu. Já vždy pruh s jetelem nechávám růst. Co na tom, že zahrada není tak dokonale krásná. Vždy když vidím včelku, dívám se k nebi a říkám si, to je ta dědečkova. Bereme jim potravu a ta, která jim zbude, je otrávená na polích pesticidy. Nechovejme se k tomuto dokonalému živočišnému druhu tak hanebně. Přitom pomoci může každý z nás.
Stačí až budete i vy třeba sekat svoji zahradu. Upusťte od její stoprocentní dokonalosti a nechte pruh s jetelem nebo květy pampelišek či sedmikrásek pro včelky.
Budou vám vděčné a zaslouží si to.
