Bylo mi čtrnáct, když se naše pošetilá třídní rozhodla vyvézt smečku zdivočelých pubertálních výrostků na lyžařský výcvik. Maminka byla vždy shánčlivá žena a také pochopila, jakému elementu dala život, a tak pro mě zapůjčila oteplovačky od sousedky. Ta kdesi vyštrachala o tři čísla větší hrachově zelené kalhoty, ve kterých jsem já, hubená dívka vypadala jak žabák trpící nadýmáním.
O existenci sexy upnutých šponovek jsem si tehdy mohla nechat jen zdát. Maminka v tomto duchu sehnala i stejně tak velké šněrovací lyžáky s přesvědčením, že vůli v botě srovnají fusekle a nebude mi navíc zima na nohy. Bylo jí jasné, že mi nemá cenu kupovat nové vybavení. Věděla totiž, že i při hodinách bruslení jsem chodila převážně po zubaté špici nožů a povykovala jsem, že to na tom zatraceném ledu strašně klouže.
Po dnech trpělivého obíhání kamarádek přinesla maminka domů také ski, které ze sklepa plného pavučin vytáhla hrdě jedna z dobrých duší. Naše rodina nebyla nikdy sportu chtivá, a tak mi ta dvě ohnutá prkénka přišla v tu chvíli jako dokonalý zázrak.
Ovšem až do chvíle, kdy se autobus plný spolužáků se supěním vyškrabal k horské ubytovně. Z lyžařského vybavení, které vybalovali nadšeně ze zavazadel spolužáci, mi přecházel zrak. Jejich rodiče se evidentně v tajné soutěži předháněli, kdo lépe a dráž. Ostatně tak je tomu i dnes a rozum nedostali. Mé vybavení bylo i na léta osmdesátá velmi nevšední a pitoreskní. A celá třída mi to svorně dávala najevo.
Druhý den jsme se vydali organizovaně na svah, kde se nás instruktor snažil dle našich výkonů rozdělit do pěti družstev. Prvé, co ho vyděsilo, byly mé lyže. Kdysi dávno mohly být i nalakované a asi měly i hrany. Leč obé vymoženosti řádně nahlodal zub času. Spráskl ruce a zvolal: "No probůh, ty máš snad lyže ještě z Klondiku!" Při pohledu na lyže spolužáků jsem se lehce zapýřila, ovšem po čase jsem zjistila, že mi lyže po Amundsenovi mají přinést i své výhody a pomohou mi zdatně se ulívat z výcviku.
K selektování kopyt od jedinců schopných se udržet na lyžích a sjet kopeček postačilo instruktorovi pouhých několik minut. Největší borci byli pochopitelně v Jedničce. Jen na mě a ještě dva lyžníky-kopyta zbyla Pětka. Znechuceně sjel pohledem mně i lyže. Pro mne prý Šestku nehodlá zakládat. Náš trojlístek totiž odmítl s hrůzou v očích sjet dolů a stál s vytřeštěnýma očima se zuřivě zapíchnutými hůlkami na svahu. Jen já jsem oči třeštila a k tomu jsem bonusově křičela. Proto ta zamýšlená Šestka.
Další den výcviku jsem pochopila, že mi nezbude nic jiného než lyžovat, a tak jsem začala spřádat plán, kterak tomu účinně zabránit. Mé předpotopní ski byly vybaveny vázáním Kandahár. Což bylo důmyslné zařízení, ve kterém byla zaklesnuta cínová kulička ve špici, kam se upínala lyžařská bota. Velmi brzy jsem vykoumala, že když ji vyndám, ski budou neschopné jízdy. A tak jsem si tu možnost sabotáže patřičně vychutnávala a předstírala zájem o sjezd.
Další možností by byla krádež lyží. Ale v tu jsem nedoufala neb bodří horalé mají odjakživa i jiné možnosti k zatápění v příbytcích.
Instruktor byl ovšem velmi zákeřný a cílevědomý protivník. Několikrát mi pomohl cíněnku hledat ve sněhu. Vždy se mu to bohužel, i když se skřípěním zubů, podařilo. Až pak už nevydržel a drcl mě do zad, abych alespoň jednou okusila požitek ze sjezdu. Neměl to dělat, což záhy pochopil. Dodnes nevím, co za mnou řval do mých zad a jsem ráda, že jeho křik nespustil lavinu. Bohatě stačil ten můj.
Má unikátní jízda nebyla až tak dlouhá. Ale byla dost dlouhá na to, abych při nečekané rychlosti vyvinula takový švih, že jsem svými bambusovými hůlkami v letu přerazila hůlku jednomu ze svých druhů, který se nepokrytě rozeštkal na svahu. Svou triumfální jízdu jsem zakončila v drobném smrčkovém porostu pádem na vnitřní stranu kolen a nohy se mi při tom rozjely báječně do x. Hodně to bolelo, a když jsem se s úpěním postavila, pochopila jsem, že i na lyžích to hodně klouže a nebude to ten pravý sport pro mě. Instruktor konejšil spolužáka s přeraženou hůlkou, uklidnil ho tím, že v ní měl suk. Nenávistný pohled toho jedince ovšem cítím dodnes.
Před deseti lety se můj tehdy budoucí muž rozhodl vyvézt mě do Rokytnice nad Jizerou. Můj drahý tehdy vůbec netušil, že jsem pět a dvacet let nestála na lyžích a já ho nechtěla ztratit. Rozhodla jsem se s ním držet tedy krok. Když zjistil, že si sebou na svah chci brát kabelku, s laskavostí jemu vlastní mi ji rozmluvil. Později ovšem pochopil, že jsem si v ní v autě zapomněla lyžařské rukavice. Zjistil to bohužel až na svahu, kde byla teplota citelně pod nulou. A poněkud znejistěl. Na svah jsem se zcela upachtěná dostala až po pádu z vleku. Ruce mě zábly až chrastily.
A tak jsem jen smutně pozorovala miniaturní Švýcary, kterak se ve skvělých výbavách na carvingových lyžích elegantně spouštěli ze svahu dolů. Za tou drobotí snad vlály ještě pupeční šňůry. Dusila jsem se ponížením a mého budoucího muže jsem chtěla stůj co stůj přesvědčit, že jsem všeho schopna, abych ho neztratila. Ten se bez obav pustil do sjezdu a bravurně brázdil strmý svah.
Situace se opakovala. Zjistila jsem, že i po čtvrt století lyže zatraceně kloužou. Muž nechápal a stále se mě pošetile pokoušel přimět ke sjezdu. Velmi jsem i po letech zatoužila po vázání Kandahár a možnosti sabotáže s kuličkou. Leč doba pokročila. Po mém zabrzdění o bujný strom jsem mu nakonec se slzami v očích doporučila, aby si našel slečnu, která lyžovat umí, a já že to tedy vzdávám. Byl velmi překvapen a pak už se jen smál.
Potom se ve mně něco vzepřelo a odhodlaně jsem sešla po svahu dolů. Muž tehdy vybral tu nejstrmější sjezdovku, co je v areálu k mání. Na nohách o číslo menší lyžáky vypůjčené od kamarádky. Nohy mě zatraceně bolely, ale statečně jsem dopajdala do půjčovny a pořídila si tu správnou velikost obutí a vzala si rukavice.
A pak hrdě, abych si zachránila čest a spasila lásku století, vyjela bez pádu vlekem až na samý vrcholek sjezdovky a hrdě jsem ji zbrázdila plužením. Připadala jsem si skvěle, mým vřelým nadšením začal tát sníh na svazích. Radovala jsem se až do chvíle, než mi muž pod sjezdovkou decentně oznámil, že to je svah pro děti.
Ale tu hrdost z překonání sebe sama cítím dodnes a všem přátelům říkám, že skvěle lyžuji.
