Stopem jsem procestoval půlku Evropy, nejdál jsem se dostal do Skotska. Protože jsem tancoval square dancing (a stále tancuji), jezdil jsem hodně do Německa (asi 50x), dostal jsem se do Holandska, Belgie, Lucemburska (přespali jsme v převisech Müllertalu), Francie, Anglie, Dánska, Rakouska, Švýcarska, Lichtensteinska a Itálie. Moje nejdelší nonstop jízda trvala 34 hodin a byla z Kodaně do Bratislavy (před ní to bylo 31 hodin z Maidstone v jižní Anglii do Prahy). Jeden podzim a zimu jsem každou druhou neděli stopoval z Prahy do Mnichova, zatancoval si na klubu Phantom Promenaders a po desáté večer stál na stopu zpátky do Prahy (vždy jsem byl do rána v Praze).
Stop je jednoduchý, pokud mu věříte a víte, kam se máte postavit a jak máte komunikovat. Já jsem vždy věřil, že dojedu a téměř vždy jsem odjel - za deset let se mi jen jednou stalo, že jsem neodjel. Střední Evropa, Německo, Anglie, Holandsko a Dánsko jsou pohodové stopařské země (paradox: řidiči v Anglii vás nejdřív vezmou a pak tvrdí, že se v Anglii velmi špatně stopuje). Hnusná země je Francie. Jednou jsme prošli pěšky celé Calais, tvrdli na výpadovce a nakonec nás vzali Poláci (z té jízdy si vybavuji, že vedli řeči "podívejte, jaké pro nás Němci udělali výborné auto", řídili 180-200, na ostatní auta vystrkovali pěsti ze střešního okna, a když v Belgii byly všechny tři pruhy plné, střihli to pravým bočním odstavním pruhem - načež se našel Belgičan, který byl sice kultivovanější, ale stejně praštěný jako oni, střihnul to tím pruhem za námi a začal s námi v rychlosti 200 km za hodinu po té dálnici závodit - a my na zadních sedadlech jen přemýšleli, jestli nás dovezou až do Düsseldorfu nebo nás dřív odstaví policajti). Běžně jsme stopovali Praha - Holandsko za 14 až 17 hodin, často se stalo, že jsme jeli celý den na klub, vzdálený přes půl Německa a dorazili tam přesně nebo pět minut před začátkem tancování. Na čím větší vzdálenost se stopuje, tím přesněji se dá reálně odhadnout potřebný stopovací čas.
Před čtyřmi lety jsme prodali staré auto a než jsme koupili nové, byli jsme asi měsíc a půl bez dopravního prostředku. Já jsem měl tehdy callerovat na jednom tancování asi 100 km severně od Hamburku. Moje žena se vždy ke stopu stavěla skepticky, ale tehdy jsem ji doslova uprosil, aby jela stopem se mnou (vlastně to byl její první pořádný stop v životě). Vyrazili jsme v pátek okolo oběda a v sobotu v 11:00 dopoledne byli na místě, přičemž jsme projeli celé Rakousko na jedno auto a v noci zase naopak uvízli na jedné německé benzínce před dálniční křižovatkou, ze které nikdo nejel naším směrem, takže jsme si po dvou hodinách zavolali taxi a to nás odvezlo 20 km na další benzínku na té správné dálnici. Když jsme se v něděli vraceli, pamatuji si, že nás hned jako první auto vzal jeden lékař, Iráčan žijící v Německu, se kterým se dobře povídalo o islámské kultuře a u Norimberka jsme ve dvě v noci na benzínce našli člověka, který jel až do Moldavska, ve Rakousku pustil Žanetu za volant a my se zavezli až na slovenskou hranici v Kittsee.
Na první pohled to vypadá, že jsme měli značné štěstí, ale v praxi se s takovýmto štěstím dá při dlouhých cestách počítat. Kdysi jsem musel stopovat u Norimberka na nájezdu z jedné malé vesničky a zastavil člověk, který jel až do Prahy. Byl z té vesničky, jednou do roka jel do Prahy a zrovna dnes. Jindy jsme v Anglii jeli z Dartmooru do Banbury (toto městečko je zmíněno v Gulliverových cestách - první věta knihy: "Na hřbitové v Banbury jsem našel hrobku Gulliverů" - ta hrobka tam doopravdy je) a byli značně v depresi, neboť mnoho cest vedlo od severu k jihu (kolmo na náš směr), ale žádná přímo. Protože je Banbury značně neznámé, rozhodli jsme se uvádět jako směr Stratford. Zastavilo auto: "Jedete do Stratfordu?" "Stratford ... kde to je?" řdič vytáhl mapu a začal hledat ... nemohl nalézt ... celý zoufalý: "a potřebujete přímo do toho Stratfordu?" ... "no, my vlastně jedeme do Banbury" "Do Banbury? Proč jste to neřekli hned! Jedu do Banbury!"
Jednou v životě se mi podařilo získat auto, které zastavil někdo jiný. Bylo to v noci na dálniční křižovatce v Německu. Právě jsem na ni došel, když vidím, že v dálce už stojí kamion. Rozběhl jsem se, zaťukal na kabinu: "jedete do Mannheimu?", on kývl, naskočil jsem, on se rozjel. Asi po hodině (když mě stále vrtalo hlavou, že se rozjel přesně, když jsem nastoupil) jsem se zeptal, proč tam vlastně stál. Byl překvapen a ptal se, jestli jsem nemával. Nakonec vyplynulo, že v zatáčce, kterou projížděl, asi stál jiný stopař, on mu zastavil, stopař si toho nevšiml a místo něj jsem doběhl já.
Přestože si to většina lidí nemyslí, dá se celkem v pohodě stopovat i v noci. Kdysi jsem vyrazil z Prahy stopem ve 23:00 do jižních Čech a v 1:00 už byl ve Strakonicích. Všeobecně (hlavně v Německu) se výborně stopuje v noci na dálničních benzínkách - obcházíte tankující auta a ptáte se. Jediný špatný čas je mezi 3:00 a 5:00 - v tuto dobu jezdí jen lidé na skutečně dlouhé trasy (ale není jich mnoho). Pokud to jen trochu jde, hledal jsem auto, které by mě touto dobou provezlo.
Proti všeobecnému názoru stopování není nebezpečné. Kluk nebo pár jsou zcela v pohodě. Samotnou holku bych asi odrazoval (až vyroste moje dcera, pustím ji na stop ve dvojici, ale samotnou asi ne). Sám jsem zažil obtěžování jen jednou, když mi v Holandsku položil řidič ruku na stehno. Chvíli jsem na tu ruku překvapeně koukal a pak ji vrazil mezi sedačky. Když se to opakovalo potřetí, rozvinula se diskuse na téma: "ne, že bych se bál, ale některé věci nemám rád". Řidič to akceptoval (jen říkal, že škoda) a nakonce jsme si docela dobře popovídali o homosexuálech v Holansku (od té doby si dokážu představit, jak je ženě, když ji obtěžuje muž).
Pokud nastanou zajímavé situace, jsou většinou způsobeny úrovní řidičů. Vybavuji si ženu, která nás kdysi svezla asi 10 km u Karlštejna a když v zatáčce vjela do protisměru, vedla monolog: "holka, holka, tohle bys neměla dělat, za to by ti mohli sebrat papíry", pak se obrátila na nás a povídá: "víte, já mám řidičák teprv tejden ... ale je to báječnej sport tohle ježdění autem ... když seženu benzín, tak vezmu psa a jedeme ... a když neseženu, tak nejedeme nikam". Bernardýn na zadním sedadle, vždy když něco udělala, jen zvedl hlavu a zase ji položil. Jednou jsem stál asi 60 km v Německu před českými hranicemi, ve dvě ráno ve tmě na cestě, zastavilo auto a ozvalo se: "a jééstli chceš žažít dobroodružství, tak pojeť se mnou". Byl značně v náladě, ale já tam trčel už dvě hodiny a jel jsem. Asi po 20 km jsme dorazili k místu, kde se chvíli před tím tři auta srazily čelně. Když viděl, jak z úplně placatého vraku hasiči vyřezali člověka, částečně vystřízlivěl. Byli jsme před hranicema, když povídá: "došla nám nafta". Pravděpodobně už pouze na výpary jsme dojeli na poslední benzínku z německé strany, kde omylem zastavil u čerpadla pro kamiony, načež motor odmítl znova nastartovat. Tak jsme tankovali do plastikových lahví a přelévali. Pak pět minut přibližně litrem nafty sytil motor. Přejeli jsme hranice, povídá: "došel olej". Nejbližší benzínka byla v Plzni. Do kopce, který je pod tou benzínkou, jsem auto doslova tlačil očima. Když mě v sedm ráno vysazoval v Praze, byl už úplně normální.
Na stopování se mi líbilo, že potkáte spoustu různých lidí a můžete hovořit prakticky o čemkoli. Jedny vánoce mi na boží hod ve 4:00 ráno asi 80 km před Prahou zastavil na dálnici řidič se slovy: "já sem si vás tu doslova vymodlil". Měl rozbité rádio, byl sám a potřeboval hovořit, aby neusnul. Jindy jsem na benzínce "ukecal" člověka, který pak přiznal, že stopaře ze zásady nebere, že já jsem první ... a když mě vysazoval, řekl, že změnil názor a stopaře brát začne. Další řidič měl problémy s matkou, která mu stále organizovala život a nevěděl, co s tím. Nakonce jsme vymysleli řešení, které by snad i mohlo fungovat (aby převzal iniciativu a začal organizovat život on jí).
Když se ohlížím zpátky vybavují se mi situace, které byly něčím zábavné nebo atypické. Zažil jsem momenty, kdy mi nebylo všechno jedno, ale nic nebylo tak hrozné, aby se z toho člověk nedokázal dostat. Nezapomenu, jak jsem v Německu zastavil auto, a já hned za hranicemi v Čechách usnul. Probudil jsem se, oni právě říkali: "tady odbočujeme, musíme tě tu vysadit". Vystoupil jsem, tma jako v pytli (po půlnoci), nepoznával jsem kde jsem (zjevně mě odvezli mimo moji známou cestu). Nevěděl jsem, jak dlouho jsem spal, netušil jsem, jestli jsem 10 km za hranicema nebo před Prahou. V dálce jsem viděl jezdit auta na velké cestě, došel na ni, byla to dálnice. Došel jsem na ni. Ve tmě svítila červená světla komínů, která mi připadala známá (bydlíme na okraji Prahy na začátku plzeňské dálnice). Domů mi to trvalo pěšky jen hodinu :). Bylo to štěstí.
Tvrdím, že stopování není víc nebezpečné, než chození městem - tramvaj vás může porazit i v Bratislavě. Tvrdím, že nebezpečí je všude, stát se může cokoli a člověk by se neměl zbytečně bát, protože to stejně nemá smysl. Před dvaceti lety jsem se třema holkama zakládal pražský square dancový klub Country Farrow. Jedna měla mladší sestru, která s náma nemohla na vandry, ani cestovat, ani jezdit, protože o ni rodiče měli strach. Celé prázdniny byla na chatě s babičkou. Vyjela na kole na cestu, narazilo do ní auto, byla na místě mrtvá.
Přestože už dávno stopovat nemusím, stýská se mi po tom. Stopování pro mě nebylo jen levným způsobem, jak se dostat z místa na místo, byl to pro mě životní styl. Jsou dny, kdy si říkám: "dnes je pěkný den na stop". Když zastavíme s autem na benzínce na dálnici, zasteskne se mi po tom pocitu nejistoty a volnosti, který mi stop poskytoval. Když vidím stopaře, přesvědčuji manželku (řidičku), abychom ho vzali. A až začne stopovat moje dcera, budu se o ni trochu bát a trochu jí závidět. Pak si vzpomenu na větu, kterou moje babička uklidňovala mámu, když jsem vyrážel na stop já: "On se vrátí vždycky."
