Vlastně to původně nebyl můj ruksak. Sebral jsem ho mámě asi v osmnácti letech. Máma ho nekoupila. Byla o cena. Šla tehdy Priečne sedlo. V zimě, po ledu, s mačkami. V jejím horolezeckém klubu to vyhodnotili jako druhý nejlepší ženský výkon roku. Ve své době to byl výborný ruksak, mnohem pohodlnější, než většina krosen tehdy. Vysoký, ale ne mohutný, s otevíráním zespodu.
Dnes má sem tam nějakou díru ...
... někde jsem ho zašíval ...
... je vidět patina ...
... spodní část pravého popruhu, přes který jsem si ho nejčastěji nahazoval, vypadá takhle:
Ruksak zezadu (nejvrchnější zip nefunguje):
Ruksak uvnitř. Stále použitelný!
Tenhle ruksak jsem měl na zádech roky na cestách, kdy jsem jezdíval stopem do Evropy tancovat, měl jsem ho pět týdnů ve východní Africe, kde jsem se dával dohromady se svojí ženou, lezl se mnou na Kilimanžáro. Některé nálepky se mi už ani nechtělo sundavat.
Protože je to leden a ČSA, tak to je asi z poslední cesty na Srí Lanku. Další zbytek nevím, odkud je. Možná z Izraele.
Tohle je můj ruksak. Můj nejlepší ruksak. Když ho mám na zádech, cítím, že se za ty roky vytvaroval jen pro mě. Bojím se, že na mě už žádný takhle sedět nebude. Ale žena se na to nemůže dívat. A mám ještě další, novější a objemnější ruksaky. Takže mě ukecala. Zavolal jsem mámě a zeptal se, jestli jí to nebude vadit. Nebude. Ach jo.
Během psaní na mě padla nostalgie. Začal jsem se ptát sám sebe, jestli by měl člověk takovouto věc vyhodit. Jednu chvíli jsem se dokonce rozhodl, že ne. Ale nakonec rozum vítězí. Do prostoru, který batoh zabíral, se vejde hadice od vysavače. Takže půjde z domu. Ale ne hned. Dva dny počkám. Kdyby se náhodou našel blázen, který by ho chtěl (a je v BA), bez požadavku na kompenzaci mu ho předám. S radostí.
