Institut leží podle mapy u vesnice Seronera, přímo uprostřed Serengeti. Pro přesnou představu, Seronera je tohle ...
... jen tohle (!!!). Půlkruhová náves, jednou stranou otevřená dosavany, na které staví autobus. Když jsme přijízděli, nastoupili do autobusuna hranicích parku nějací Holanďané, kteří ze Serengeti doslova utíkali,protože je dovezl džíp a následně se na ně vykašlal: "Seronera, to neníjedna vesnička! To je asi sedm vesniček roztroušených pět - sedmkilometrů od sebe! Nedá se mezi nimi chodit pěšky - jen autem! Je tamjen jeden kemp! Tam, kde je kemp, jinak nic není! Jen suchý záchod!Žádný obchod! Nic! Jen drátěný plot a za ním v noci řvou lvi!"
Když nás autobus v Seroneře vyhodil, snažili jsme se marně ubytovat v barákus nápisem "Hotel" (dokud nám nedošlo, že "hotel" znamená ve svahilštiněrestauraci). Na druhou stranu jsme v obchůdku dostali hrací karty (které jsme marně sháněli už týden).
Našli se nějací lidé s autem, kteří nás odvezli do značně drahéhoSeronera Wildlife Lodge (vybavuje se mi 173 dolarů za noc). Tam jsmesehnali řidiče, který nás druhý den povozil po parku a zavezl nás doinstitutu Michaela Grzimka, ve kterém nám díky bohu za 25 dolarů na nocposkytli celý domek (navíc se platí 20 $ za osobu a den v parku).
Takto vypadal "náš" domek zvenčí. Savana, v ní domky 200-300 metrů od sebe.
Biologové byli na vánoce doma, takže v domcích nikdo nebydlel. Byli jsme tam sami.
Nezapomenu na noc, kdy došla vdomku voda. Venku byl rezervní barel. Deset hodin večer, černočerná tma, půl hodiny před tímzačali řvát lvi. Musel jsem vyjít ven a asi dvě minuty čekat, nežvoda nateče. Žaneta byla na verandě za mříží a svítila baterkou dohouštin, jestli se někde neobjeví lví oči. V té chvíli mi nebylo všechnojedno.
Hned první noc před nejbližším domkem zabili v noci lvi buvola ...
... za půl dne hodování supů a čápů marabu z něj zbylo tohle.
Nad Serengeti se tyčí ze savany hromady skal. Hned u našeho domku byla jedna. Viděli jsme z ní toto ...
... a u nejbližší skály sledovali damany. Damani, ač dosahují pouze velikostivětšího králíka, jsou blízcí příbuzní slonů (mají na končetinách drobnákopýtka). Lezou po skalách a akáciích (dělí se na stromové a skalní),ukusují drobné listy akácií, na skálu se ukrývají přednebezpečím. Takže jsme skále říkali "Damaní skála" ...
... a jednou se na ni pokusili vylézt. Puklinou to kus šlo, ale dál ne. Fotografie nezachycuje smrad z damaních bobků :).
Kolem domku měli svojí stezku paviáni. Jeden večer jsem si sedls hrstí buráků z naší strany mříže a čekal, kdo přide. Statný samec seposadil z druhé strany. Asi deset minut jsme se odhadovali. Buráky sivzal, když jsem nasypal na zem, ale z dlaně nechtěl. Sedl si bokem atvářil se, že ho nezajímám. Začal jsem se tvářit stejně a on sipohrdavě odfrkl. Bylo to velmi lidské gesto. Nakonec si dal říct ...
... druhý den už ta potvora seděla venku naproti mě na trávě a zobalaburáky po jednom z dlaně. Na této fotce si bere kus chleba.
Jednou Žaneta slyšela na verandě šramot. Vyšla na ni a našla tohotomalého paviána. Zařvala "kšá", on na ni otevíral hubu, ale nakonec vzaldo zaječích. Roznesl nám igelitku s odpadky po celé verandě. Říkalijsme mu "průzkumník". Jediný si na verandu troufl (a prolezl).
Toto byl poslední východ slunce nad Serengeti. Foceno na "naší" skále.
December 1996. Pro mě nejkrásnější část celé Afriky. Hrozně bych se tam chtěl vrátit ...
Související článek "Tohle je žena pro život!"
Foceno jednoduchým bakelitovým automatem, fotografie scanovány.
