Chci se vypovídat, mám toho hodně, budu psát stručně. Takže:
Pět dní před odletem začalo mě a Prťatům (16 let) škrábat v krku. Manželka jako náš jediný řidič byla naštěstí v pořádku, i tak nám však nebylo všechno jedno. Vykašlávali jsme, polykali paraleny, vařili čaje a nahřívali se. Při odletu nám bylo lépe, 4,5 hodiny v letadle se suchým vzduchem však zrovna nepomohlo. Na letišti na Madeiře jsme si vyzvedli auto, naťukali souřadnice ubytování a zjistili, že manželčina aplikace nefunguje. Naštěstí nás dokázal navigovat i obyčejný Google, takže jsme za 20 minut vyjeli o několik set výškových metrů k apartmánu a okolo 21:00 se ubytovali. Únava velela zalézt do postele, jenže bylo 31. decembra a novoroční ohňostroj ve Funchalu (hlavní město Madeiry - 25 minut cesty autem od nás) je podle Guinnessovy knihy rekordů největší novoroční ohňostroj na světě. Takže jsme se dokopali zpět do auta a hurá do města! Navigace nás směrovala vedlejšími uličkami (ucpané hlavní cesty) a shodou okolností jedna vedla přes útes nad okrajem Funchalu. Byl to krásný výhled. Představte si Funchal jako obrovský amfiteátr otevřený směrem na moře, kterého "řady s lavicemi" stoupají 5 až 6 kilometrů po svazích hor. Všechno je osvětlené stovkami "vánočních řetězů" pouličních lamp kolem cest, levitujících v nekonečných serpentínách. Scénu novoročního ohňostroje doplňuje množství rozsvícených zaoceánských lodí.
Spousta lidí parkovala, my jeli dál. Jednak jsme neviděli volné parkovací místo, jednak jsme měli hlad a chtěli v centru najít restauraci. Nechali jsme se odnavigovat k velkému parkovacímu domu, vystáli s autem frontu a měli štěstí, že na nás zbylo jedno z posledních deseti volných míst. Zjistili jsme, že spousta lidí plánuje sledovat ohňostroj ze střechy parkovacího domu a přidali se. Video z úvodu podívané:
Byl ohňostroj doopravdy největší na světě? Těžko říci. Dlouhou dobu vypadal pouze jako super, velký, standardní ohňostroj, na konci však nabraly výbuchy intenzitu, kterou jsem dosud neviděl. Posledních 15 sekund jsem měl před očima téměř nepřetržité, vybuchující "bílo" tak intenzivní, že mě napadlo, že slabší lidé mohou odpadnout. Proto ano, možná se doopravdy jedná o největší ohňostroj na světě. Rozhodně se nevešel na jednu obrazovku. A vlastně jsme ani nebyli schopni vidět všechno.
Druhý den jsme vyrazili na nejvýchodnější část ostrova, poloostrov São Lourenço. Viz fotky výše. Turistiku pouze komplikovalo, že si jedno Prtě čtyři týdny před odletem způsobilo brutální výron kotníku. Věřil jsem, že čtyři týdny musí stačit. Nestačily. Takže pajdala o holi něco přes čtyři kilometry. Ale líbilo se jí. Byla připravena pajdat i zpátky, potkal jsem však člověka, který u restaurace nabízel výlety lodí na pozorování velryb. Napadlo se mě ho zeptat: "Nemáte výlet, který začíná i odsud?" Měli. Jednoduchou cestu lodí zpátky do civilizace. Shodou okolností přesně k místu, kde stálo zaparkované naše auto. 15 euro na dospělého, 10 euro na dítě do 12 let, pro nás čtyři za 45 euro. Loď jela za hodinu. Super.
Pokud někdy budete v této části světa, uvedenou cestu vřele doporučujeme. Nebyl to jen pouhý odvoz. Na několika místech zastavili a řekli pár slov k lávovým vrstvám před námi. Nebo na to šlápli a v plné rychlosti řezali s čtyřicetistupňovým náklonem zatáčky. Pro Prťata šlo o nediskutabilní vrchol dne.
Další den byla Prťata mrtvá, povedlo se mi ale přesvědčit ženu na desetikilometrovou procházkou okolo levády do Rei. Leváda = kanál vedoucí vodu z hor k polím. Na Madeiře je budovali stovky let, mají jich něco přes 2000 km a spousta turistických tras vede podél levád. Leváda do Rei je považována ze jednu z nejhezčích a současně vede člověka do původního vavřínového lesa (originální vavřínový les je podle průvodce tvořen asi dvaceti různými druhy vavřínových, ale i nevavřínových stromů a keřů).
Asi po pěti kilometech končila leváda u říčky ztracené v zelené džungli, ze které vyvěrala:
Vyšlápl jsem po stezce ještě kus proti proudu:
Cestou tam bylo třeba projít pod vodopádem. Sundal jsem si sandály, ale zjistil, že přestože se tisknu ke skále, mám docela mokré tričko. Takže jsem si cestou zpět sundal i tričko:
Další den jsme se rozhodli strávit ve Funchalu. Vyvezli jsme se lanovkou na kopec vysoko nad městem zvaný Monte a naběhli do zahrady s názvem Tropical Garden Monte Palace. Jedná se o zahradu, jejíž fotka je téměř v každém průvodci a vypadá až kýčovitě krásně:
Přestože je zahrada trochu přeplácaná (nenajdete v ní trpaslíky, jsou tam však například kopie čínské terakotové armády nebo balkón Rómea a Júlie), líbila se mi. Přestože na přelomu roku nekvetlo tolik květin, jako na jaře, nenudila a obsahovala mnohá fotogenická zákoutí. O pár dní později jsme si povídali s jinými turisty, kteří měli názor, že v tomto ročním období je z mnoha madeirských zahrad právě ona tou nejlepší na návštěvu.
Následující den jsme se přesouvali do městečka Porto Moniz na severozápadě ostrova. Cestou jsme se zastavili na vyhlídce na útesu Cabo Girão. Na tomto místě jsme potkali poprvé lidi ze Slovenska, konkrétně z Bratislavy. Chvíli jsme si povídali, na rozdíl od nás ale odmítli vložit nohu na skleněnou podlahu vyhlídky:
Ano, je to 580 metrů vysoko. Diskutuje se, zda je útes Cabo Girão doopravdy druhý nejvyšší na světě, jisté však je, že tato skleněná podlaha je nejvýše položená skleněná podlaha v Evropě. Vítr proudí zespodu a hraje si s vlasy:
Na severní straně ostrova poprchávalo. Navštívili jsme několik vyhlídek, například Miradouro Ilheus da Ribeira da Janela a šli se ubytovat.
Další den vypadala Prťata zrelaxovaně, takže jsem všechny přesvědčil na levádu Ribeira da Janela (5 km tam, 5 km zpátky), zajímavou tím, že se na konci musí jít docela dlouhým tunelem a člověk se prý dostane do "kamenného kotle". Začínala pěkně. Slunce svítilo a drobné vodopádky nebyly problém:
Pak jsme se ale dostali trochu do mraků a občas zapršelo. Nebyl to vytrvalý déšť. Chvíli mrholilo, pak intenzivně pršelo čtyři minuty, pak zase přestalo:
Nakonec jsme se dostali k místu, kde začínal tunel. Svítili jsme si mobily, sledovali jiskřičku světla na konci tunelu a snažili se nepraštit se do hlavy a současně nespadnout do tunelem tekoucí levády. Prťata neměla tak vysoké trekingové boty jako my a když se začaly na stezce objevovat stále širší a hlubší louže, neměla to snadné. Na okrajích byla mělčí voda, někdy se muselo balancovat na obrubníku nad levádou hlubokou asi půl metru:
Nakonec jsme se dostali do kotle a vypadalo to zajímavě:
Prošli jsme pod vodopádem a zjistili, že dál vede další tunel. Rozhodli jsme se podívat na druhou stranu i druhého tunelu. Obdivoval jsem, že Prtě s berlí šlo dobrovolně s námi:
Cestou zpět jsme potkali turisty, kteří hovořili, že tunelů je ještě víc a oni sami šli tři. Nám stačili dva a vrátili jsme se. Původně jsme měli plán pokračovat dál, nakonec jsme se vrátili do apartmánu (15 minut autem po serpentínách dolů) a na další cestu vyrazili až po bleskovém "lízání ran a spravování pocuchaných nervů".
Vyserpentínovali jsme znova nahoru a přivítala nás náhorní plošina porostlá nekonečnými hustými keři a pokrytá pastvinami. Toto obrovské území nasává vodu jako mycí houba. Téměř stále leží v mracích nebo v mlze. Majitel našeho prvního apartmánu velmi doporučoval místo zvané Fanal Forest. Na webu se dají nalézt názvy jako "Fanal Witch Threes" (fanalské stromy čarodejnic). Prostě - je to velmi stará pastvina s bizarně pokroucenými stromy vystupujícími z mlhy (vybavily se mi slovenské Gavurky). Přijeli jsme tam a svítilo slunce. Přestože to nevypadalo až tak magicky, jako v mlze, stálo to za to. Stromy jsou tak nasáklé vodou, že na nich rostou kapradiny:
Náhorní plošina je krásná. Žena našla doporučovanou vyhlídku na západ slunce:
Občas raději, než západ slunce fotím okolí. Zapadající slunce vykouzlí doslova kýčovité barvy:
Teplota vzduchu byla 7 °C. Dole, pod mraky v Porto Moniz jsme měli 19 °C.
Druhý den jsme trochu relaxovali. Bydleli jsme pět minut pěšky od moře a v Porto Moniz jsou bazény s mořskou vodou, které ohřívá slunce na trochu vyšší teplotu, než má samotné moře. Na videu jsou vlevo civilizované bazénky, do kterých se platí drobné vstupné, vpravo jsou pak mnohem přírodnější bazénky, které se mi líbily mnohem víc a do kterých je paradoxně vstup zdarma. Bohužel jsme neplavali, protože jsme ještě nebyli úplně v pořádku z nachlazení, které nás chytlo před cestou. Nicméně den ode dne nám bylo líp.
Uvažovali jsme vyrazit na jednu vyhlídku a západ slunce u majáku, škrt přes odpolední program nám ale udělal telefonát agentuře na pozorování velryb. Chtěli jsme si totiž domluvit termín na 8., oni nám ale řekli, že ten den bude nestabilní počasí a navrhli, že můžeme "dnes od 15:00". My byli na severozápadním cípu ostrova, oni na jihovýchodním cípu. Stihnout se to dalo - hodina a čtvrt jízdy, bylo po 13:00. Expresně jsme se najedli, expresně naskákali do auta a vyrazili.
Nutno říci, že slovem velryba se na Madeiře označuje jakýkoli kytovec. Byli jsme mimo období migrace, takže bylo nejpravděpodobnější, že pokud něco uvidíme, uvidíme delfíny. Nakonec jsme viděli dva druhy. Prvními byli kulohlavci Sieboldovi (Globicephala macrorhynchus), pak jsme chvíli sledovali také delfíny skákavé (Tursiops truncatus). Kulohlavci (kytovci s kulatou hlavou, příbuzní delfínům) se sledují mnohem lépe. Jsou totiž teritoriální, nevadí jim být viděni a lodě je nezajímají. Naproti tomu delfíni jsou neteritoriální, rychlí a když se je snažíte sledovat déle, snadno zmizí. Měli jsme štěstí a první kulohlavci, na které jsme narazili, byla samice s asi měsíčním mládětem. Prťata byla nadšená. Mládě se rodí dlouhé asi 1,7 metru, samice ho kojí dva roky. Video s kulohlavci:
Při cestě zpátky nám pustili na plné pecky tématickou hudbu a mohli jsme si představovat, že útočíme na nákladní loď:
Vrátili jsme se do Porto Moniz a další den se přesouvali na poslední dvě noci už do třetího ubytování, tentokrát blízko Funchalu. Cestou jsme navštívili několik velmi zajímavých míst na západním pobřeží. U Achadas da Cruz jezdí za pár euro z útesu lanovka dolů k poloopuštěné rybářské vesničce se zahradami:
Tuto vegetaci jsem jinde na Madeiře neviděl:
Opuštěná vesnička:
Těsně pod útesem:
Jen trochu dál je vyhlídka Ponta do Pargo. Velmi fotogenická je už cesta k samotné vyhlídce:
Z vyhlídky je vidět vesničku, do které jsme jen chvíli předtím sjeli lanovkou:
Nakonec jsme se zastavili na nejzápadnější části ostrova u majáku Ponta do Pargo. Bohužel bylo ještě brzo na sledování západu slunce a čekala nás cesta, i tak však bylo krásné sledovat stíny mraků na mořské hladině:
Zbýval nám poslední celý den a několik hodin z dne s odletem. Ráno jsme se rozhodli riskovat a i přes nepříliš pozitivně vypadající předpověď vyrazili pozorovat východ slunce na třetí nejvyšší vrchol ostrova Pico do Arieiro (1810 m. n. m.). Pozitivní zpráva byla, že sa až nahoru dá vyjet autom. Méně pozitivní zpráva byla, že bylo třeba vyrazit o půl sedmé ráno.
Dovolím si vsuvku o ježdění autem na Madeiře: Kdysi velmi, velmi dávno, když měla žena řidičák asi rok a půl, ještě jsme neměli vlastní auto a rodiče pustili moji ženu za volant jen občas, vyrazili jsme na týden na Tenerife. Půjčili jsme si tam auto. A Tenerife - to jsou serpentíny. Takže jezdila týden po Tenerife a vrátila se jako trénovaný řidič na serpentínách. Pak jsme byli na Tenerife ještě dvakrát. Třikrát jsme byli v Egyptě na Sinaji - velmi rychle začala jezdit jako Arab. Šoférovala i v Izraeli (Izraelci příliš nerozlišují mezi tím, když mají projet tankem minovým polem nebo řídit auto v Tel Avivu). Nicméně některé silnice na Madeiře jsou jiné - být na Tenerife, vyženou na ně maximálně kamzíka. Když manželka poprvé viděla některé cesty na Madeiře, odmítla na ně vyjet. Když zjistila, že i alternativní cesta vypadá podobně, zatla zuby a zmáčkla pedál. Nicméně, snažila se jim vyhýbat. No a toho dne, o půl sedmé ráno, ve tmě a v dešti, nás optimistická navigace zavedla přímo pod takovou "střechu". Standardně mám ve schopnosti své ženy absolutní důvěru a zatímto ona se nervuje, já si její jízdu užívám. Přiznávám však, že po nájezdu na tuto ulici jsem pocítil, jak snadno můžeme přes kufr přepadnout na střechu a křečovitě jsem se chytil držáků v autě. Pomohlo to a nepřevrátili jsme se. Následně nás navigace vedla vedlejšími, úzkými, regionálními serpentinami. Na cestě leželo spadlé kamení, jeli jsme tam úplně sami, před reflektory přeběhl králík a bylo to velmi zajímavé.
Zkrátím to. Optimistů jako my bylo dost, sluneční kotouč jsme přes mraky a mlhu několikrát zahlédli a když se asi na 15 sekund mlha trochu rozptýlila, bylo to docela pěkné:
Většinu času to ale vypadalo takto. Nakonec z toho byla asi jen půlhodinová procházka, po které jsme sjeli zase dolů:
Žena našla už dřív na webu informaci, že jezuitská univerzita ve Funchalu nabízí dvouhodinové prohlídky města se svými studenty. Zatelefonovala tam a dohodla termín na odpoledne. Přidaly se ještě dvě Angličanky a upřímně, pro jednou bylo fajn mít někoho, díky komu člověk nemusí stále myslet na to, kam jde.
Katedrála ve Funchalu je zajímavá tím, že je gotická a současně má dřevěný strop v částečně maurském stylu:
Velmi zajímavý dřevěný strop má i jezuitský kostel:
S průvodkyní ve městě:
Poslední den jsme už neměli dost času. Vzpomněl jsem si ale, že při cestě lodí nám ukazovali z moře jednu malou skrytou pláž a hovořili o ní jako o jediné, přírodní, čistě písečné pláži na Madeiře. Zhruba jsme zadali souřadnice a zkusili ji najít. Jmenuje se Prainha do Caniçal, je asi 15 minut autem od letiště a je moc pěkná. Z cesty není vidět, ale celkem rozsáhlé parkoviště se nedá přehlédnout. Dolů se seběhne za 5 minut. Vyložili jsme se tam asi na hodinu a já konečně plaval v moři.
Pokud jste se dostali až sem, děkuji, že jste mi dovolili se vypovídat.
Kdo chcete vidět větší fotky na noteboku nebo počítači nebo chcete vidět ještě další obrázky, které se mi do blogu nevešly, klikněte sem.
