Měli bychom řešit skutečné problémy. Ze zemí, ze kterých emigranti pochází, vytipovat takové, které jsou nám v přijímání demokracie a humanizmu nejblíže, které mají v nejlepším stavu sousedy a které v případě úspěchu dokáží posloužit jako vzor [1]. Vím, že lidská přirozenost je zasáhnout tam, kde to je nejhorší, ale tam je to často nejméně/nulově efektivní. Bohužel.
Utečenci nezmizí. Čím nižší životní úroveň, tím víc děti se v rodině narodí. V minulosti populaci decimovala dětská úmrtnost a lokální konflikty, v době současné medicíny dětská úmrtnost z velké části odpadá. I kdybychom se na hlavu postavili, je ve světě plno zemí s vzrůstající populací a stagnující nebo upadající ekonomikou. Místní systémy nedovedou všechny nové lidi vzdělat, zaměstnat, roste kriminalita a konflikty. Pokud bychom kolem vytvořili neproniknutelnou zeď, velikost populace se násilně sníží (stejně, jako se dělo většinu historie). Naše apelování na humanizmus a lidská práva - nic z toho není v dotyčných zemích známé. Když neuděláme ten plot, utečenci budou chodit dál. Pokud nám to nevyhovuje, musíme začít reálně jednat a nejen frflat, že se nám situace nelíbí.
Je třeba snížit porodnost. To se ale nejvíce stane až v dalších generacích se zvýšením životní úrovně. Takže je třeba nejprve v dotyčné oblasti zvýšit životní úroveň. Ne ve všech regiónech se náš systém hodí.
Zaprorokuji, že se některé africké země stanou z ekonomického hlediska čínskými koloniemi. Číňané nemají představy humanizmu až takové jako my, nemají problém akceptovat vedení pevné ruky a mnohem snadněji, než my, přijmou realitu těchto zemí. Kde my budeme chtít zachraňovat sirotky, chránit přírodu a učit zemědělce pracovat, oni investují neporovnatelně víc peněz, uplatí místní autority, vybudují továrny a začnou profitovat. Neříkám, že západní společnosti nedělají v Africe to samé, Číňané si však nemusí až tak lámat hlavu s domácím veřejným míněním. V regionech s autokratickými lídry bude ale paradoxně tento čínský přístup fungovat lépe [2]. Sice tím vzroste vliv Číny, ale je rozumější nechat tyto země Číňanům a soustředit se na regiony, kde máme větší šanci. Krok za krokem, desetiletí za desetiletím zlepšovat životní úroveň jedné oblasti po druhé. Snažit se najednou působit na více místech, může skončit, že nic neuděláme pořádně.
Potřebujeme přijmout, že nedokážeme zachránit celý svět a část populace v zemích třetího světa zemře. Potřebujeme koncepci, kde začít prioritně pracovat, aby byl efekt co nejvyšší. Pokud je například 40 zemí a v každé zemře násilně nebo na nedostatečné životní podmínky 100 000 lidí, může vypadat cynicky vybrat si pouze 5 zemí, ve kterých začneme něco dělat. Jenže pokud v těch pěti zemích zvedneme životní úroveň, že lidí umře jen 10 000, nejen, že jsme zachránili 450 000 lidí, ale ještě jim přispěli na lepší budoucnost a dosáhli nižšího růstu populace v dalších generacích [3]. Pokud bychom působili ve dvaceti zemích, nemusíme zachránit ani polovinu a ještě ty, které zachráníme, necháme na místě, které nebude pro život perspektivní a ze kterého se budou snažit odejít. Samozřejmě ani jedno řešení není ideální, ale dlouhodobě funkčnější je první koncepce.
Navrhuji, aby by si Slovenská republika promyšleně vybrala jeden región a začala v něm pracovat. 1. Výzva pro naše politiky, zda dokáží budovat (pro některé naše strany nereálné). 2. Ukázka ostatním zemím EÚ, že se snažíme udělat něco pro druhé a pro celek. 3. Pocit hrdosti na reálnou činnost pro nás samotné. 4. Získané zkušenosti by se pak daly aplikovat na některé regiony i u nás.
Pošlu link na tento blog všem prezidentským kandidátům a jsem zvědavý, jestli si to některý zařadí do programu.
[1] Pokud se vylepší situace v zemi, která má kolem sebe slušné sousedy, pozvedne to také region jako celek.
[2] V historii Čína nikdy nestavěla svůj vliv u jiných zemí na náboženství nebo na filozofii. Vždy jim šlo o obchod.
[3] V neposlední řadě je to ideální filozofická koncepce: "Učme lidi, ať si pomáhají sami."
