Je v pořádku nebýt v pořádku
Společnosti by se měla přestat dívat na ty, kteří se zdají odlišní, jako na lidi, kteří potřebují naši lítost a nápravu.
Hlavní postava 1: Starší bratr je autista, který miluje kreslení. Jako dítě viděl smrt své matky, říká, že ji zabil motýl a odmítá motýly kreslit. Každý rok na výročí její smrti se začne bát, že ho motýl najde. Proto se oba bratři jednou ročně stěhují.
"Byla to dobrá matka. Pro mě.
Nebyla to dobrá matka pro mého bratra."
Hlavní postava 2: Mladší bratr žije s traumatem, že se narodil jen proto, aby se staral o staršího. Bratra miluje, obětuje mu všechno a vyčítá si, že si v minulosti přál jeho smrt a jednou ho málem nechal zemřít. Pracuje jako zaměstnanec na psychiatrii. Tvrdí, že je v pořádku, i když v pořádku není.
Hlavní postava 3: Úspěšná autorka lehce strašidelných dětských knih má antisociální poruchu osobnosti. Ignoruje pocity ostatních, neomlouvá se, když je hrubá, když něco chce, tak si to vezme. O oba bratry by běžně nezakopla, zaujme ji však, když mladší bratr překazí její pokus kohosi bodnout nožem a bez ohledu na kapající krev udrží čepel holou rukou.
Je osvěžující, že žádná z postav neobviňuje ze svých problémů ostatní a nikdo se nesnaží uzdravit předčasně.
Přiznávám se, že už jsem si dlouho neužíval seriál tak jako It's Okay to Not Be Okay (사이코지만 괜찮아 - u nás též používaný název: Dotkni se mých ran). Herecké výkony jsou brilantní. Autistického staršího bratra jsem si zamiloval, hlavní hrdinka je nádherná žena a osobnost, mladší bratr je dostatečně cool charakter, aby vedle nich obstál. Přidejme stejně brilantně ztvárněné vedlejší postavy, jejichž jediným hendikepem je, že na plátně dostaly méně času.
Příběh je primárně o uzdravování. O pochopení. O tom, nakolik život těch, kteří jsou odlišní, dokáže hřejivé teplo ostatních učinit lepšími. Nakolik oni dokáží vyzařovat teplo. Kdo může v dnešní době soudit, co je normální a co ne?
It's Okay to Not Be Okay stojí jednou nohou v strašidelném zámku jako z Addams Family, ve kterém žije hlavní hrdinka a druhou v sluncem prozářené psychiatrické léčebně u moře, ve které pracuje mladší z bratrů. Tvůrci důsledně využívají motiv pohádek - nejen, že hlavní hrdinka pohádky píše, jednotlivé epizody jsou též pohádkami motivované a občasné animované vsuvky působí temně jako od Tima Burtona. Sledoval jsem s otevřenou pusou, když v několika okamžicích kamera ukázala svět očima lidí s duševními chorobami - toto jsem dosud neviděl.
Všechny recenze a komentáře k tomuto seriálu mají společné dvě věci: Vyzdvihují výkon herce v roli autistického bratra a píší o kráse hlavní hrdinky. Tvrdím, že je to trochu nespravedlivé, neboť zahrála minimálně stejně dobře, oplývá však nepřehlédnutelným charizma a doslova agresivním šarmem. Je chladná, bez emocí, manipulativní a přímá, což mě často dost bavilo.
"Změnila jsem názor. Chci mít syna, který bude jako ty.
Hej! Proč odmítáš spolupracovat?"
Video, na kterém je vidět brilantní chlad hlavní hrdinky v první polovině seriálu. Extravagantní róby nosí jako brnění:
Komentář uživatelky jménem Pethushka na ČSFD:
"Když mi kamarád seriál doporučoval s tím, že "ta hlavní herečka je hrozně hezká", s úsměvem jsem mu to odkývla a řekla si, že Seo Ye-ji je sice kočka jako hrom, ale že můj hlavní zájem bude nejspíš jinde. Chyba, podceňovat sílu a ženské charisma a myslet si, že vůči němu budu imunní. Pro mě osobně se od teď stává Seo Ye-ji něco jako drogou. Kim Soo-hyeon byl skvělej a čím dál lepší, ale většinou neměl šanci ukrást si scénu pro sebe (i když pak už to - když mu to scénář dovolil - taky dokázal). Nejen, že vedle sebe měl tuhle nádhernou, charismatickou ženskou, z druhé strany vedle něho bodoval starší kolega Oh Jeong-se, který v roli jeho bratra hraje (podle mě) zatím svoji životní roli. Jeho autista byl dokonalý a já se prostě jenom klaním."
Komentář uživatelky jménem Zíza na ČSFD:
"Ze začátku jsem si říkala kvůli výrazu hlavního ošetřovatelského hrdiny, že buď ten Kim Soo-hyeon během své hrací pauzy (dva roky na vojně, pozn.) zapomněl, jak se má hrát, nebo prostě hraje svou postavu přesně, jak to má být; poměrně špatně čitelnou, s divným falešným výrazem. Dávám 4*, můžete si domyslet, jak to nakonec bylo. Vzhledem k jeho charakteru postavy, která měla být taková nemastná neslaná, nemohl pořádně zazářit; hlavně hrál obyčejného chlapa a takový na obrazovkách ani zářit nemohou. Místo něj se však blyštila hrdinka v podání Seo Ye-ji a sakra jí to šlo. Nemluvím jen o jejích extravagantních róbách, které jí náramně slušely, ale i o povaze hrdinky, kdy se za drsným dospělým skrývá rozmařilé dítě. A když už je řeč o dětech, mentálně postižený starší brácha v podání Oh Jeong-sea byl skvělý. Nešlo ani tak o způsob řeči, ale o všechna ta malá či větší gesta a pohyby, co dělal. Utírání nosu, zbytečné kroky navíc, tam a zase zpátky, pohyby rukou. Skvělé. Tihle tři byly stěžejními postavami, ale tenhle seriál jsem si zamilovala i díky postavám vedlejším, ať už se jednalo o ředitele ústavu, kamaráda, co vždy bratry sleduje, ať už se přestěhují, kam chtějí, paní domácí s její dcerou nebo spoluzakladatele knižního vydavatelství a jeho podřízenou, která si hraje na mladší. Všichni měli to své, drželi se toho, nevybočovali ze svých charakterů, které nebyly podány ploše. Všichni byli neobyčejně obyčejní a dohromady jim to strašně klapalo. Trochu slice of life."
Trailer k první polovině seriálu:
Aktuálně 81% na ČSFD, což je velmi vysoké hodnocení (hodnotilo 454 lidí). Za mě 5 hvězdiček z 5. Dostupné na Netflixu, online s anglickými titulky se to dá najít i jinde.
Negativ je velmi málo. Několikrát jsem si uvědomoval product placement, několikrát jsem si řekl, že by se jedna z postav mohla svých traumat zbavovat rychleji (ale co já o tom můžu vědět, že ano?). Poslední epizody však byly dokonalé a nesmírně hřejivé (a ne zcela předvídatelné), takže odpouštím.
„Když jsi unavený, odpočiň si.
Když jsi smutný, breč.
Dát si pauzu je v pořádku.
Pak jistě přijde den, kdy budeš moci zase běhat.“
