... před rodinou". V onen moment to však mělo pozitiva - přesadil jsem k sobě jedno z našich prťat, poskytl mu výhled z okna a ženě se starší dcerou "volnější ruce" a trochu víc životního prostoru. V průběhu letu mi však nedalo neregistrovat, co se děje u sousedů. Dotyčný muž se totiž o své tři potomky (odhadem ve věku 6-11 let) vůbec nestaral! A jeho žena se ani jednou nevrátila dozadu, aby je přikryla, skontrolovala, zda vše snědly nebo jim dělala společnost. Nejstarší dítě, dcera, za letu několikrát přišla k otci a nevýrazným hlasem něco žádala, ale nevypadal, že by se jí chtěl bůh ví jak věnovat. Takto to vypadalo až do nástupu k přistání. Opět byl požádán, aby narovnal sedadlo, opět jim zakýval. Vrchol ale nastal, když bylo třeba přistávat, jeho děti spaly jako dřeva, letuška se stewardem se je marně snažili vzbudit (současně, každý z jedné strany) a ze strany rodičů nepřicházela žádná aktivita. Už jsem to psychycky nevydržel, dotyčnému muži docela silně poklepal na rameno a když se na mě otočil, řekl mu, ať se stará o své děti. Vstal, začal do nich strkat (drsněji, než by bylo z mého pohledu přiměřené) a nakonec je probudil. Steward se na mě vděčně usmál.
Příhoda mě přiměla k zamyšlení. Co je vlastně smyslem našeho života? Můj názor je, že odpověď zní: "předat svoji genetickou informaci". A udělat maximum, aby ta "předaná genetická informace" byla do života co nejlépe vybavena a aby, pokud to bude jen trochu možné, dokázala být šťastná. Muž z letadla podle mě ustrnul někde v půli cesty. Vybral si (minimálně z exterierového hlediska) vhodnou partnerku k rozmnožování, úspěšně se rozmnožil, ale místo aby pokračoval v investicích do "finálního produktu", hrdí se svojí partnerkou a (pravděpodobně) opájí sám sebou. K čemu je image, úcta (závist) ostatních nebo postavení, když naše děti nebudou mít naši pozornost a budou nešťastné? Když jsem se díval na Alexandru vedle sebe, když jsem několikrát zašel za zbytkem naší rodiny dopředu a několikrát za námi přišli oni, cítil jsem, že i přes dočasné rozsazení, tvoříme jako rodina celek. Byl jsem za to upřímně vděčný.
Člověk v letadle
"Uveďte opěradla do svislé polohy a připoutejte se, prosím" zněly všeobecné instrukce posádky před startem. Muž sedící šikmo přes uličku přede mnou byl právě upozorněn letuškou, ať narovná své sedadlo. Zacloumal jím, dvě sekundy dělal, že na tom pracuje a pak to nechal tak. Letuška ho už podruhé neobtěžovala.Už od nástupu do letadla to byl zajímavý člověk. Sebejistý. Stejné složení rodiny, jako my - muž, žena, tři děti. Letadlo mělo prostřední řadu po čtyřech + krajní řady po dvou sedadlech. Stejně jako my, dostali jednu prostřední řadu a jedno místo v izolaci. Protože jsem se z naší rodiny dobrovolně odebral do izolace já, měl sedět vedle mě. Nakonec se tak nestalo. Čtyři místa před jejich prostřední řadou totiž byla volná, takže vzal svoji ženu a sedl si tam. Už to samotné zaujalo - dalo by se říci "upřednostnění ženy ...
