Pánové, odpusťte, ale přestože sebevědomí potřebujeme i my (a platí pro nás podobné zásady), tento otevřený dopis je určen ženám. Především oněm dvěma blogerkám.
Sebevědomí je něco, co se nedá vypěstovat tak, že si člověk bude říkat: "jsem sebevědomý, jsem sebevědomý". Sebevědomým se (možná) stane člověk, který se nebojí žít, nebojí riskovat, nebojí zkoušet něco nového, nebojí se ztrapnit. Právě bolest (které se ta blogerka tolik bála) totiž prověří, jací jsme. Jestli sedíme na zemi a litujeme se nebo jestli se zvedneme a jdeme dál. Těžko vědět, co chceme, když si nejsme jisti, co nechceme. Těžko si vážit lásky, když jsme nezažili osamělost a sklamání.
Život JE O TOM, že zažíváme i neúspěchy. Každý sebevědomý člověk zažil sklamání, překonal bolest a přesto se zvedl a šel dál. Ví, co nechce a dokáže poznat, když dostane něco, co dosud neměl. Jeho pocit štěstí vychází z faktu, že "ví, kde byl" a "ví, kde je teď". Nefilozofuje, jestli "je správně". Je vyrovnaný se svým místem na světě.
Lidé, kteří nezažili neúspěch a pád, mají handicap, protože nevědí, jestli dokáží takové situace zvládat. Nejpozději až přijde první potomek, však budou MUSET UMĚT takové situace zvládat. Život ukáže, jestli je jejich sebevědomí oprávněné.
Nemohlo se mi stát nic lepšího, než že jsem se v roce 1993 zbalil a odešel do Bratislavy. Dva roky jsem bydlel se dvěma dalšími kluky na pokoji na intráku. Poprvé v životě jsem se o sebe staral úplně sám. Pamatuji si, že první jsem si koupil lžíci, misku a jeden cibulový hrnek. Prádlo jsem pral ve sprše. Nezapomenu, jak jsem tři měsíce sháněl práci a žil na rohlících (překlad: na rožkoch). Zažil jsem mnoho večerů, kdy nikdo z mých přátel neměl čas a já musel zvládat samotu. Naučil jsem se filtrovat, co je skutečně podstatné a co ne. Když jsem pak potkal Žanetu, měla podobné zkušenosti jako já (i když s těmi rohlíky si nejsem jistý). Přesně věděla, co chce a moje štěstí bylo, že chtěla mě. Její sebevědomí bylo to, co mě přitahovalo. Kdybych nezažil, co jsem zažil, nedokázal bych ji ocenit.
Paradoxně se sebevědomým stane spíš člověk, který na to nemyslí a nedává si za cíl stát se sebevědomým. Zdravě sebevědomí lidé většinou nejsou namyšlení. Mají charizma, protože jim život vepsal do tváře rýhy a oni je akceptovali. Jejich cílem je "prostě žít". A občas odrážet světlo do tváří lidí kolem sebe.
...
...
...
Vzkaz dvěma blogerkám:
Dámy! Jsou chvíle, kdy život bolí. Není to příjemné, ale když už to tak jednou je, snažme se tuto bolest využít (k tomu, abychom něco pochopili) a neutíkejme před ní.
Jsou chvíle, kdy by se člověk nejraději propadl pod černou zem. Není to příjemné, ale nesnažme si dávat hloupé závazky, že to se nám už nikdy nesmí stát (prozradím vám tajemství: určitě se vám to ještě mnohokrát stane). Přijměme fakt, že nejsme bezchybní a začněme se na ostatní dívat laskavějšíma očima.
Jsou chvíle, kdy člověk musí riskovat a skusit něco nového. Není to příjemné (alespoň některým lidem), ale ti, kdo nikdy nevystrčí hlavu, se nikam nedostanou. Nebojte se toho!
...
...
...
Pokud má mít článek hlavu a patu, musí se některé myšlenky odstranit. Proto jsem nezařadil, ale myslím si (chaoticky srovnané): Přestože pěkné hadry a péče o zevnějšek samy o sobě nestačí, jsou důležité. Ne každý risk vyjde. Člověk potřebuje štěstí. Ne každý se musí stěhovat do Bratislavy. Sebevědomí pomáhá, když člověk není "úplně blbý". Přestože život musí bolet, některé bolesti raději nezažít.
