Zpětná vazba. Blog Sme naučil za několik let své existence blogery zpětnou vazbu využívat. Vstoupit do diskuse, odpovídat, opravit chyby v původním textu, případně se omluvit (dobře, ne všichni blogeři to umí, ale hodně ano). Novináři (obecně) často ani diskusi pod svými články zveřejněnými na webu nesledují. Akceptuji, že mají spoustu další práce, přesto zastávám názor, že je to k jejich škodě. Zpětná vazba, kterou je možné v posledních letech získat, je cosi unikátního (Piano odložme stranou). V minulosti dostávali novináři zpětnou vazbu poštou, telefonicky, osobním kontaktem se čtenáři nebo mailem. Byla to osobní komunikace a pokud novinář nereagoval, nikdo se to kromě autora zprávy nedozvěděl. Příspěvek v diskusi je veřejná komunikace, pro mě jako diskutujícího atraktivnější. Nebavím se pouze s autorem, ale i s ostatními. Dozvím se, zda můj názor sdílí i další. Prostor na kritiku je mnohem větší a novináři, kteří na to dosud nebyli zvyklí (uvědomme si, že mnozí píší déle, než čtyři, pět let), s tím mohou mít problém. Na druhou stranu blogeři jsou doslova "od plenek" trénováni tuto kritiku snášet a zvládat. Tím, že na ni reagují, tím, že musí dokázat obhájit svůj názor v diskusi (pokud to nedokáží, tak to asi není dobrý názor), zlepšují se. V porovnání s tím mnoho profesionálních novinářů do diskusí nereaguje vůbec. Jejich startovní pozice byla podstatně dál, než startovní pozice začínajícího blogera, na rozdíl od něj ale často zůstávají stát na místě.
Myšlení a komunikace. Pokud se podívám na blog Sme, musím ocenit ohromnou práci, kterou jeho zřizovatelé udělali. Vycepovali blogery a diskutující. Jasně, že tu bylo/je mnoho lidí, nadávajících na cenzuru, kritizujících to a ono. Nikdo ale nemůže upřít, že jsou současné blogy a diskuse bez vulgarizmů a osobních útoků (převážně - stačí porovnat s diskusemi například na iDnes, které jsou podle mého názoru podstatně "hrubší"). Vytvořila se komunita komunikující asertivně. Prezentující bez obav svůj názor, prezentující ho však slušně. Toto je něco, v čem blogeři "předběhli" profesionální novináře. Psát s vědomím, že svůj postoj budu obhajovat a nakonec ho i dokázat v diskusi asertivně obhájit, je něco, co spousta novinářů neumí. Vpodstatě na to ani nemyslí. Vlastně je ani nenapadne, že by to měli dělat.
Drobnosti: Faktické nedostatky. Musím konstatovat, že jsem na blogu od začátku roku našel víc zajímavých článků, než na zpravodajských stránkách (nehodnotím specializované weby). Bloger, který píše například o speleologii, je často nadšenec, který o tom něco ví. Novinář má určité oblasti "v náplni práce", musí o nich psát, důsledkem čeho občas píše povrchně a nepřesně (osobně už dlouho například volám po někom, kdo by se doopravdy vyznal v zoologii). Samozřejmě, že je dost blogerů, kteří píší nepřesně nebo nezajímavě, blogová sféra je však dnes tak rozvinutá, že se dá vybrat a asi se všichni shodneme (i když ne všichni na těch samých lidech), že obsahuje nezanedbatelnou kvalitu.
Drobnosti: Nadpisy. Na rozdíl od článků profesionálních žurnalistů registruji na blogu méně situací, kdy nadpis blogu nekoresponduje (nebo je přímo v protikladu) s obsahem. Bloger dostane zpětnou vazbu v diskusi (poskytnutou s "důverou" v opravu), bloger není finančně zainteresován na tom, aby jeho článek byl co nejčtenější. Uvádět korektní název je navíc něco, co se zřizovateli blogů často přímo vyžaduje. Zřizovatel nějakého webu (obecně) paradoxně tím, že vůči blogerům (kteří s ním nejsou v pracovním vztahu) prosazuje určitý kodex důrazněji, než vůči svým zaměstnancům, dosáhne vyšší kvality na blogu než na webu. Novinář je navíc občas nucen psát o něčem, co zná jen povrchně a nepřesný název zvolí z neznalosti (weby které přebírají agenturní zprávy, také občas změní název bez hlubšího pochopení obsahu).
Drobnosti: Gramatické chyby. Bloger si článek kontroluje sám, novinář na to má jazykovou korektorku. Problém je, že jazykové oddělení (zřejmě) čte primárně texty do tištěného vydání a mnohé články pro web (evidentně) nestíhá. Připočtěte občasné krácení už hotových textů a zjistíte, že přestože blogeři nemají jazykové vzdělání, je finální výsledek (po občasné "jazykové korektuře" čtenářů) zveřejněný na blogu občas lepší, než článek na oficiálním webu. Navíc novináři (redakce) nereagují na připomínky pružně a často chyby neopraví.
Osobně a upřímně. Na žádném ze zpravodajských webů (nespecializovaných) nemám autora, jehož články bych aktivně vyhledával, jehož názoru bych si doopravdy vážil. Ano, občas čtu o něčem, co mě zaujme (abych byl férový - profesionální novinář, pokud doopravdy chce a má dostatek času, dokáže určitě vytvořit zajímavější text, než průměrný bloger), často však ale ani nevnímám, kdo to napsal. O blogerech to říct nemohu. Přestože se při pohledu na titulky blogů dívám na nadpisy a ne na jména autorů, skontroluju si čas od času blogy konkrétních lidí. Mám k nim osobnější vztah, než k žurnalistům a to, co píší, jim věřím. Pokud považuji důvěru čtenářů za to nejpodstatnější, nemám příliš co řešit :).
Aktualizace 31. 5. 2011
Do necelých 24 hodin od zveřejnění tohoto textu se na titulce blogů objevil článek "Sulík je fešák" od Juraja Hrabka a ukázal, že novináři mohou mít s blogováním problém. Po jeho přečtení se mi (mimo dalších výtek) vybavila věta: "Psát s vědomím, že svůj postoj budu obhajovat a nakonec ho i dokázat v diskusi asertivně obhájit, je něco, co spousta novinářů neumí." Víceméně devět hodin od napsání blogu se autor stále nedostal k tomu, aby obhájil svůj názor ve své vlastní diskusi (která je vůči němu docela kritická). Přitom se jedná o profesionálního novináře, jehož komentáře jsou na internetu zpoplatňovány.
Blogeři profesionálnější novinářů?
Zamyšlení o tom, jestli s rozvojem internetové komunikace za posledních několik let náhodou blogeři "nepředběhli" profesionální žurnalisty.