Ahoj! (úvaha o pozdravu, který používáme dnes a denně)

Mám s ahoj takovou sympatickou osobní zkušenost. Němci říkají "hallo", Švédi "hej", Španělé "hola". Ještě před osmi lety jsme se v zahraničí snažili zdravit zásadně "jazykem domorodců". Při jedné cestě na Mallorce nás však zarazilo, že mnoho turistů, šlapajících po stezce proti nám na naše "hola" reagovali "hallo". Večer na hotelu jsme si řekli: "Když mohou Němci v cizí zemi zdravit hallo, proč bychom my nemohli říkat ahoj?" Začali jsme to praktizovat a praktizujeme dodnes. Reakce jsou pozitivní. Lidé se zarazí a zjišťují, odkud jsme. My hrdě odpovídáme, že z Československa (nejpravdivější varianta), občas to zjednodušíme a říkáme že ze Slovenska. Nikdo nám kvůli našemu původu ještě hlavu neutrhnul.

Pozitivně mě překvapilo, co se stalo mezi mými rakouskými kamarády na square dancingu (mám jich asi stovku). Po mém příchodu k nim na klub zdraví (většinou a často) "ahoj". Když k nám přijedou do Bratislavy, nezdraví jinak než ahoj. Občas se tak (paradoxně) zdraví i mezi sebou. Vědí, že jsem Čech, manželka, že je Slovenka, tím, že zdraví ahoj, dávají najevo, že nás mají rádi. Já se na oplátku přispůsobuji zase jim a můj příchod na klub ve Vídni tak vypadá asi takto: "Ahoj, ahoj, ahoj, hallo, hallo, ahoj, hallo, servus, servus, ahoj, ahoj ..." Za poslední roky jsem "strhl" většinu členů našeho klubu v Bratislavě, aby se chovali stejně. Dokázal jsem jim, že pokud v Německu nebo Rakousku pozdraví "ahoj", nic neztratí. Naopak. Mnoho "domorodců" reaguje po čase tak, že odpoví "jazykem návštěvníků". A to je super.

Poučení:
Lidé v zahraničí jsou vůči nám občas přátelštější a otevřenější, než bychom čekali. Problém je, že pokud budeme stále "ti, kdo se přizpůsobují", nikdy na to nepřijdeme.

Zajímavost: Anglická Wikipedie tvrdí, že "ahoy" pochází z německého námořního jazyka a původní tvar byl "ahoi".