Babička

Povídání je děleno na dvě části. První část znám jen z vyprávění, druhou část jsem osobně zažil. Druhá část je záživnější (první část je také smutnější). Pokud se vám nechce první část číst, skočte rovnou na druhou a k první se vraťte, když budete mít chuť.

Část první: Znám jen z vyprávění

Babička se narodila jako Eva Dušková (zítra by měla svátek) v roce 1925 v Podkrkonoší, v městečku zvaném Hronov . Alois Jirásek zmiňuje ve své knize "U nás" postavu "starého Vondry" a "vondrovic chalupu" (dnes už nestojí). Babička se v této vondrovic chalupě narodila. Její maminka jí říkala: "Pamatuj si, že první, cos slyšela, bylo, jak tikaj hodiny po starým Vondrovi" (babička mojí babičky znala mistra Aloise Jiráska osobně a v naší rodině se ústně traduje historka o tom, že starý Vonra nebyl z vyprávění o sobě v knize "U nás" nijak nadšen, honil Jiráska se sukovicí po poli a řval za ním: "ty votroku jeden, cák sem ti uďál, žes mě dal do těch kněch" - v předkladu: "... co jsem ti udělal, žes mě dal do těch knih").

Babička měla dvě sestry, jedna žije dodnes, jedna zemřela jako mladá. Jak se v naší rodině traduje, měla babička vždy talent na zacházení s malými dětmi - všichni jí je strkali. Možná i proto se babička vyučila za zdravotní sestru a pokud si pamatuji, pracovala v dětských jeslích. Když byla naše Zuzka malá a nechtěla u nás doma jíst, sedla si babička se zásobou loutek a maňásků k jejímu stolu a hrála jí divadýlko - ovšem, pokud Zuzka "nepapala" kašpárek se zlobil a odmítal účinkovat. Takže Zuzka vždy vše snědla (a když babička umřela, prohlásila, že nikdo z nás neumí tak dobře "dělat kašpárka").

Pokud vím, byla babička ještě docela mladá, když se s rodiči přestěhovala do Prahy. Máme dům ve čtvrti zvané Vidoule (kopec naproti Bílé hoře, pod námi je motolská nemocnice). Náš dům byl postaven jako třetí dům v oblasti, okolo byly pole, lesy a vojenské cvičiště, které za války používali Němci. Bezprostředně po válce tam Rusové drželi ukrajinský jezdecký pluk (aby se nemohli vrátit domů, zatímco zabírali Ukrajinu a Zakarpatskou Rus), takže babička s kamarádkami jezdily na koních a komunikovaly s ukrajinskými vojáky, kteří nebyli o moc starší než ony (babička byla blond a měla čisté modré oči - několikrát v životě jí zčervenaly - babička vysvětlovala, že to je částečný albinismus). Vyprávěla, že když si začali dovolovat něco víc, stačilo se jich zeptat: "Jste jako Rusové?" - načež dotyční zrudli, řekli "ne" a už nic neskoušeli.

Babička se nevdala moc šťastně. Nechala se svojí matkou přemluvit, aby si vzala nějakého Bezecného. Jeho otec byl lékař a starosta v jihočeském městě Žirovnice, byli velmi bohatí, měli domy, pole a mlýn na Kozském potoku nedaleko Tábora (kilometr a půl od zříceniny Kozího hrádku na kterém v minulosti kázal mistr Jan Hus: "káži mezi ploty podle hradu, jež slove Kozí").
Bohoužel, peníze nejsou všechno. Babička nedostala (na tehdejší dobu logicky) od svých rodičů příliš instrukcí na téma partnerské vztahy, sexuální výchova tehdy na školách nebyla a babička měla (na dnešní dobu) naivní představu o fungování vztahu (dědeček byl její první muž). Měla ho ráda, ale nemilovala ho. Když nad tím premýšlím dnes, napadá mě, že dědeček s takovou ženou neměl vůbec jednoduchý život.

Lidé, kteří vidí naše dvojčata, se ptají, jestli už v naší rodině dvojčata byla. Odpovídám, že ano. Babičce se po mojí mámě narodila dvojčata, bohoužel jedno po několika týdnech umřelo (takže mám jen jednoho strýčka). Pro babičku to muselo být velmi deprimující (celý život měla schovanou fotografii dítěte v peřince, ležícího v hrobě). A nejedla jahody. Vyprávěla pověst, podle které Panenka Maria chodí v nebi s košíkem jahod a dává je zemřelým dětem. Pokud maminka některého z nich před nějakým datumem (nepamatuji si přesně kterým) jí jahody, Panenka Maria tomu dítěti nic nedá a řekne mu: "Maminka ti to všechno snědla." Babička říkala, že když dokáže nejíst jahody před tímto datumem, dokáže to i potom.

Babička chovala zamlada spoustu zvířat (včetně prasete, které nadšeně kvičelo, když ji vidělo). Vyprávěla, že když chodila pěšky od tramvaje přes les (a výše zmíněné vojenské cvičiště), měla tak lehké a vycvičené husy, že jí létaly kus cesty naproti. Také sbírala kaktusy (později jsem napočítal 200 květináčů - a dodnes díky ní rozeznám mammillarii od rebutie nebo gymnocalycia). Když jsem se narodil, musela dát z nedostatku prostoru svoji sbírku velkých opuncií na půdu (a všechny jí umrzly).

Část druhá: Osobně jsem zažil

Babička byla pro mě druhá máma. Už v jednom z předchozích blogů jsem psal, že mě učila plavat, přestože to sama neuměla, učila se se mnou ruštinu, přestože Rusy neměla ráda a sbírala se mnou poštovní známky. U poštovních známek se trochu zastavím. Totiž, když jsem před patnácti lety odešel z Prahy do Bratislavy, babička ve sbírání známek nepolevila. Vymetala filatelistické výstavy, autogramiády grafiků a rytců poštovních známek, specializovala se na "obálky prvního dne". Protože dědeček umřel, když mi bylo 12, měla babička potřebu s někým komunikovat. Moci se tak bavit s někým podobného věku, inteligentním, s podobnými zájmy! Takže babička dala ve více než šedesáti letech do novin inzerát, že sbírá kaktusy, známky a detektivky a hledá muže podobného zaměření na korespondenci. Odpovědí přišla hromada, reálně se ozval jeden nebo dva, kteří připadali do úvahy. Navíc reagoval jistý Pepa, který napsal, že nesbírá známky ani kaktusy, ale že má kozu, ta koza mu dává mléko a on ho každý den pije, takže je děsně zdravej. Tento exot dostal okamžitě přezdívku "Pepík s kozou" a babička ho zařadila do seznamu kandidátů na korespondenci.
Kupodivu to nedopadlo špatně. Babička vyměnila spoustu zajímavých známek a dopisů (dokonce i s "Pepíkem s kozou") a s jedním z dotyčných mužů si dokonce začala telefonovat. Po letech porušila své vlastní pravidlo, že partnery si k nám domů nikdo nevodí a několikrát ho pozvala k nám (bohoužel pak umřel).

Když jsem "zamořil" náš dům a zahradu zvířady (od švábů amerických až po kačeny), byla babička člověk, který to sice neschvaloval, ale dokázal to překousnout a nakonec tomu i občas hodil něco k žrádlu (jednou se jí při krmení zakousla třeceticentimetrová vodní želva do prstu a babička ji visící na prstu vytáhla asi půl metru z akvária). Když jsem přinesl domů dvě první myši, byl křik až na půdu. Po čase se babičce zdálo divné, že se nemnoží (byly to dvě samičky). Tak jsem koupil samečka a za půl roku jich bylo padesát. Když jsem donesl domů párek potkanů, začala mi babička vyhrožovat, že je zabije, když odejdu do školy (babička doopravdy jednou zabila divokého potkana). Tak jsem si vzal potkany s sebou do školy a při hodině je měl na rameni (o přestávce se kolem mě ucpala chodba). Z učitelů nikdo nic neříkal, ale babička s mámou už nevyhrožovaly a já měl později potkanů asi třicet.
Babička měla svoji vlastní teorii, jak chytit zvíře. Tvrdila, že stačí ukázat žrádlo a zvíře samo přijde a nechá se chytit (a předtím se ještě nechá pohladit po hlavě). Často jí to doopravdy fungovalo, ale tehdy, když nám na podzim skákal po zahradě havran se zlomeným křídlem, ne. Babička se šla podívat do atlasu ptáků, co žere takový havran. Jenže se špatně podívala a přečetla si krkavce. U krkavce se píše, že žere zdechliny. Babička s kusem hovězího honila havrana po celé zahradě. Přišel jsem domů, našel zadýchanou babičku a totálně naštvaného syčícího havrana. Havrana jsem chytil a babičce vysvětlil, že havran není krkavec. Problém byl, že nechtěl žrát vůbec a na začátku jsme ho museli krmit násilím. Dodnes si pamatuji první krmení, kdy havran jedním pařátem držel za prstu babičku, druhým pařátem za prst mámu (ono to docela bolí) a na mě útočil zobákem. Postupem času jsme se zdokonalili a jeden člověk mu dokázal fixovat oba pařáty, hlavu a ještě mu cpát do krku knedlíky s vajíčkem. Nakonec začal havran žrát dobrovolně, bydlel pod mojí postelí (neptejte se, jak vypadal můj pokoj) a chcípnul až na jaře, když jsme ho neprozíravě přestěhovali ven do králíkárny (možná na malém prostoru neudržel termoregulaci).

Protože měla zdravotní školu, byla babička člověk s velmi dobrým odhadem na nemoci - dokázala poznat, co není vážné a co už vyžaduje doktora. Když mi něco bylo (což mi jako dítěti bylo často), nezmatkovala, uložila mě do postele s horkým čajem a termoforem a čekala, co se bude dít. Dokázala odhadnout, kdy to je zánět průdušek a kdy už asi zápal plic (obojí jsem měl několikrát), měla cit pro to, kdy se mi ještě nemusí dávat zábaly a kdy už ano. Většinu lišejů, oparů a kožních infekcí dokázala zvládnout bylinkami, jediné, co si pamatuji, že se jí nepodarilo, byl nějaký hnisavý lišej, který se mi i přes její bylinky rozlezl po celém obličeji a na který mi nakonec museli lékaři nasadit nějakou mast (bylo mi asi patnáct, byl jsem napatlaný tou mastí a šel se v noci projít, kus od našeho domu stáli policajti a ptali se, kam jdu - vysvetloval jsem, ze se procházím, přičemž jsem měl obličej opatlaný černou smradlavou mastí - dodnes netuším, co si mysleli). Sama měla zdravotních problémů dost. Prodělala tři infarkty, měla anginu pectoris, současně se jí věkem ohýbaly a křivily prsty na ruce. Pamatuji si, jak byla s jedním z prstů na operaci. Kvůli slabému srdci jí nemohli však dát narkózu a prst řezali bez umrtvení. Součástí týmu byli medici, kteří se zaučovali (a logicky to bolelo o to víc). Babička bolest přiznala, nijak si ale nestěžovala a na adresu mediků dodala: "Na někom se to naučit musej."

Byla skeptik. Nikdy se nedostala do zahraničí (kromě doby, kdy za války přecházela načerno hranice s Polskem), nikdy neviděla moře, často jsem ji slýchal říkat: "Já se toho nedožiju, až ten komunismus skončí." Když jsem v Bratislavě poprvé vydělal trochu víc peněz, než jsem potřeboval, odeslal jsem mámu s babičkou autobusem do Itálie k moři (dodnes si pamatuji, že s cestovkou C.A.Turist). Tak je to nadchlo, že tam začaly jezdit samy. Po pár dalších letech jsem je poslal do Tunisu (babička poprvé seděla v letadle), dal jim s sebou peníze s příkazem, že to mají utratit za fakultativní výlety. Takže měly dvoudenní výlet do pouště. Babka seděla na velbloudu v beduínském hábitu, velbloud ji kousnul, babka byla nadšená. V jedné oáze pak ukazovali místní živočichy. Vytáhli trnorepa (taková neškodná ještěrka s trny na ocase) a kdo si ho prý chce podržet? Babka natáhla ruku - dostala trnorepa. Pak vytáhli nějaké nejedovaté užovky a kdo si je chce podržet? Babka natáhla ruku, dostala užovky. Pak vytáhli smrtelně jedovatou zmiji písečnou - babka natáhla ruku - ale to už jí nedali.

Babička měla i své mouchy (na které zpětně vzpomínám s úsměvem). Pamatuji, když jsme neměli peníze a máma přinesla domů deset deka šunky. Babička jí vyčítala, že ji koupila. Vyhazovala jí, že nemáme peníze, že je to drahé - ale přitom se už cpala onou koupenou šunkou. Nebo, když se s mámou nepohodly a nemluvily spolu. Protože však byla potřeba se nějakým způsobem domluvit, vyvinuly zvláštní způsob mluvy (já jí soukromě říkal "onání").
V praxi zněl dialog:
"Ona by měla uvařit tu polívku."
"Udělám to, ať mi ona neříká, co mám dělat."
"Není čas, kluk musí dneska brzo spát, ona by si měla pospíšit."
Myslím, že tato mluva skončila v době, kdy jsem se ji naučil a začal s nimi komunikovat také tak.

Moje babička byla skvělý dobrý člověk s hromadou specifik (napsané to zní zajímavě, ale je to poměrně přesná definice). Jsme dost smutní, že tu není a schází nám (a je mi moc líto, že neví o našich dvojčatech). Na druhou stranu, mohla dopadnout i hůř. Mohla skončit jako lidé, kteří nepoznávají ani své nejbližší, jako lidé, kteří potřebuji neustálou pečovatelskou službu. Babičce se nic z tohoto nestalo. Pamatuji si, jak jeden doktor před pár lety tahal za její sice bílé, ale husté vlasy a nechtěl věřit, že jsou její vlastní. Babičce to až do konce myslelo úplně normálně, byla stejná jako vždy. Když ji porazila tramvaj, nesla v ruce vítězoslavně masožravou rostlinu, kterou mi právě koupila. Těsně před smrtí byla šťastná.