... v Praze. Rodiče se rozvedli, když mi byl rok (asi proto, že tátapořád běhal za ženskými). Máma i táta byli oba horolezci, máma tvrdí,že jsem mu dost podobný. Viděl jsem ho jen párkrát v životě, skorodeset let jsme spolu neměli žádný kontakt (pak jsem se dozvěděl, že užje rok a půl po smrti). Proto jsem vyrůstal s mámou a babičkou(rodiče). Nejstarší vzpomínka, kteru mám, je jako záblesk. Noc, svítísvíčky, jsme u babičky na přízemí namačkaní i se strýčkem a dědečkem vjednom pokoji. Totiž, máme rodinný dům v Praze. A když byla moje mámamalá, oznámil nám místní stranický výbor, že náš dům je pro naši rodinumoc velký a nasáčkoval nám na poschodí nájemníky (nějaké Neužilovi),kteří se odstěhovali, když mi bylo sedm. Tipuji, že tato vzpomínka je zdoby těsně před tím.
Takžejsem měl mámu, babičku a do dvanácti let i dědečka. Dědeček pil,kouřil, nosil špinavý děravý svetr, ale měl mě rád a kupoval miČtyřlístky. Babičku těsně po válce rodiče přesvědčili, aby si ho vzala,protože jeho rodina byla značně bohatá. Jenže při měně (tuším v roce1948) propadlo dědečkově rodině v bance sedm milionů a na náš důmudělali sousedé pogrom a vyrabovali ho. Dědečka, který měl jako dítědva sluhy a nemusel nic dělat, vyhodili z pozice bankovního úředníka aon to nezvládl a začal pít. Pracoval jako rekvizitář v České televizi apropil většinu výplaty. Přitom měl absolutní hudební sluch a hrál skorona všechny hudební nástroje včetně varhan. S babičkou (která mělaabsolutní hudební hluch) organizovali dospělé i dětské taneční apěvecké soubory. Takže po dědečkovi máme všichni hudební sluch a jsmerodina "trhlá kulturou". Máma pracovala dvacet let na Kulturním domě naPraze 3 jako metodik tanečních a pěveckých souborů, pak obešla několikdivadel (včetně Národního), skončila na českém Ministerstvu kultury,kde rozhodovala o tom, co bude národní kulturní památka a co ne (avlastně to dělá trochu i teď v důchodu). Je super, že rodinná tradicipokračuje - pokud vše vyjde, vytáhne máma na začátku srpna naši Zuzku ssebou na Jiráskův Hronov (týdenní festival amatérských divadel).
Mýmhendikepem v dětství byla izolovanost. Babička komunisty upřímněnenáviděla a po zlých skušenostech se sousedů spíš stranila. Pamatujisi, jak jednu moji učitelku ve škole nazývala "zuřivou komunistkou"(asi oprávněně). Protože jsem byl vychovávaný jinak než ostatní děti veškole, měl jsem jen málo kamarádů. Vybavuji si, jak jsem se asi v šestétřídě porval se synem řiditelky školy, který se snažil rozbít mojíhlavou skleněné dveře od skříně (řiditelka ho pak vláčela po škole avšem učitelům ukazovala otisk mého chrupu na jeho ruce). Jenže nadruhou stranu máma byla perfektní kamarádka, která mě naučila plavat,pádlovat, tahala mě na turistiku, v mých sedmnácti si k překvapení násvšech tajně udělala kapitánský průkaz na otevřené moře a mohl jsem se sní bavit absolutně o čemkoli. Babička se mnou sbírala poštovní známky,učila mě jezdit na kole (ačkoli neuměla jezdit na kole), učila mělyžovat (ačkoli neuměla lyžovat - teorii ovládala) a i když nesnášelakomunizmus, učila se se mnou ruštinu (vůbec, učila se se mnou celouzákladní školu). Také sbírala kaktusy, detektivky Agáty Christie a mělazvláštní dar, že ji zvířata, která jsme měli doma, milovala - všechnoto za ní lezlo.
Tatobabiččina vlastnost se hodila v mých patnácti letech, kdy jsem seslovy: "dejte mi základ, zbytek si seženu sám" uprosil rodiče, aby mikoupili nějaké zvíře. Dostal jsem akvárium a v něm plavalo pět černýchrybiček (lyra molla). Když jsem pak v osmnácti provedl sčítání,napočítal jsem 45 různých druhů a 250 kusů zvířat - od akvarijních ryb,5 druhů švábů, 3 druhy pakobylek a strašilek, přes scinka, štíra, žáby,želvy (vodní i suchozemské), až k hlodavcům, andulkám, slepicímliliputkám, králíkům, normálním slepicím a kachnám. Myši, potkany,křečky, morčata a křečíky (džungarské a campbelovy) jsem úspěšně množila přebytky prodával v pražské Holešovické tržnici (tak jsem zároveňodstartoval i svoji marketingovou kariéru - byl jsem mezi prodejci známjako člověk, který dokázal prodat myš i lidem, kteří původně vůbecžádné zvíře nechtěli). Moje babička, která nikdy se zvířaty problémneměla, mi to pomáhala krmit, naučila mě sekat trávu a sušit seno prokrálíky a příležitostně uklidňovala mámu. Například tehdy, když měutekli švábi madagaskarštía máma měla to "štěstí", že si po koupeli brala župan a jeden jí vypadlz rukávu (potlačila nutkání na něj dupnout a začala na mě křičet - cožjí nedalo ani moc velkou práci), tak tehdy babička přispěchala a začalapočítat, jestli má šváb všechny nožičky. Šváb byl absolutně v pořádku,pouze moje matka byla v šoku (na druhého jedince narazila, kdyžotevřela zásuvku s kořením a on se jí vyhoupl na okraj).
Asiv druhém ročníku gymnázia mě přestalo bavit se učit, tudíž jsem naškolu značně kašlal a dokončil ji doslova s "odřenýma ušima" (navysokou jsem se dostal až o sedm let později - když jsem už pracoval vBratislavě, vzali mě v Praze na klasickou archeologii). Když se mě nagymplu někdo zeptal, co mě baví, moje standardní odpověď byla:"biologie, dějepis, zeměpis, literatura". Hodně jsem četl, za jednojaro sedmdesát knih (půjčoval jsem si knihy ve třech knihovnáchsoučasně). Jedno období jsem četl všechny eposy, které byly po ruce.Epos o Gilgamešovi, Ílias, Odysseiu a Aeneas jsme měli doma, půjčil jsem si tehdy ještě Slovo opluku Igorově, Píseň o Nibelunzích a Mahábhárata. Z gymnázia se mivybavuje scénka z hodiny biologie, kdy naše profesorka vysvětlovalapojem "přirozené životní prostředí" slovy: "Představte si, že vezmuŠčobáka a mrsknu ho doprostřed Atlantického oceánu. Co se stane? Ščobákse utopí. Proč se Ščobák utopí? Protože to není jeho přirozené životníprostředí. To je to samé, jako kdybych vzala Ščobáka a zavřela ho doklece v zoologické zahradě. Ani to není jeho přirozené životníprostředí." Jeden člověk se přihlásil: "A paní profesorko, kdyby tiŠčobákové žili v té zoologické zahradě už po několik generací?" Nikdytaké nezapomenu na učitele, kterého jsme měli na zeměpis. Šedesátiletýstatný chlap, vysoký dva metry (pozornost při úplně první hodině získaltak, že popadnul třídnici a třísknul s ní o katedru - všichninadskočili). Měl nezapomenutelný systém zkratek. Když někdo něcoprovedl, byl PŽ - podezřelý živel. Když mu to bylo dokázáno, stal se UP- usvědčený podvodník. A na začátku hodiny dělal "zátah na balvany".Říkal země a my museli odpovídat hlavní města. Kdo nevěděl, byl"balvan".
Kdyžjsem se neučil, začal jsem tancovat. Máma mě přihlásila do tanečních .Moji dva tehdejší kamarádi do tanečních nechtěli a já přišel za mámouse slovy: "Radek ani Petr do tanečních nejdou, já tam taky nepůjdu".Matka prohlásila, že jsem blbec a do tanečních mě poslala (Radek a Petrpřišli po dvou letech, jestli je můžu na jejich maturiťák naučit polkua valčík). Byl jsem dřevo. Žádná holka se mnou nechtěla tancovat.Naštěstí v té době měl taneční kroužek Lucerna málo kluků a protonabídli, že kdo má zaplaceno jeden kurz, může zadarmo chodit i v jinédny. Tancoval jsem třikrát týdně. Nakonec jsem sbalil nejhezčí holku zkurzu (a pojmenoval po ní naši kočku - Klára - pozdějí se z ní/nějvyklubal kocour - měli jsme kocoura Kláru), šel do pokročilých kurzů,pak do dobových, pak do speciálních. Jednu dobu (ale už s jinou holkou)jsem vystupoval s kroužkem Lucerna na plesech (asi nejkrásnější bylZahradnický ples na Výstavišti - pro mě nezapomenutelný i tím, že se mina něm podařilo při valčíku švihnout s gardedámou). Současně jsem začaltancovat country a square dancev klubu Caramella, po roce jsem si založil vlastní klub Country Farrow(k názvu klubu: základ jsem tvořil já a tři holky, co chodily o ročníkníž a seděly všechny tři v jedné lavici - lidé v jejich třídě se začalismát, že v té lavici Ščobák "vyoral" brázdu a začali jim říkat"Ščobákova brázda" - a když jsme hledali název pro klub, napadlo mě,jak se řekne brázda anglicky (furrow - čti farov), díky chybnémupřepisu jsme se stali Country Farrow a na omyl přišli až po letech, kdyse zjistilo, že farrow znamená "vrh divokých lesních prasátek" - což nanás víceméně sedělo také).
Moment,kdy jsem začal tancovat square dance a založil Country Farrow byl v mémživotě tak zásadní, že dělím čas na to, co bylo předtím a co bylopotom. V Country Farrow jsme se sešli parta lidí, kteří nikdy dožádného kolektivu pořádně nezapadli. Najednou jsme měli jeden druhého abylo nás dost. Square dance je všeobecně velmi demokratický apřátelský, my tehdy cestovali stopem po půlce Evropy, seznamovali se atancovali. Protože jsem byl na začátku jediný, kdo uměl square dancetancovat, začal jsem ho učit ostatní a postupně se ze mě stával caller(i když na začátku se lidé smáli, že se to nedá poslouchat a přezdívalimě "kvíler"). Jako první tanečník v Československu jsem se naučiltancovat figury z úrovně plus, naučil to Country Farrow (takže jsmebyli první plusový klub), nakonec jsme to začali učit i ostatní kluby(o pár let později jsem začal s nejlepším kamarádem nahrávat vlastnídesky, později mě zvolili za prezidenta československé callerskéasociace).
Byljsem president a caller Country Farrow čtyři roky - do momentu, kdy sena návštěvě klubu objevila tanečnice ze spřáteleného klubu v Bratislavěa já si po půlroce řekl: "když nemám zrovna práci, proč si ji nenajít vBratislavě?" Byl začátek roku 1993, právě se rozdělila republika, nikdonetušil co bude, ani rodičům nebylo všechno jedno (můj bývalý profesorz gymplu reagoval slovy: "vole, nedělej to"), nicméně já se sbalil aodstěhoval (stopem - velký ruksak jsem měl na zádech, malý vepředu, vkaždé ruce tašku, otočil jsem se třikrát nebo čtyřikrát). Práci jsemhledal tři měsíce, nakonec mě zaměstnali jako maséra v Čarde Kormoránna Veľkom Draždiaku (doopravdy umím masírovat - po gymplu jsem studovalrok masérské a cvičitelské školy). Po dalších třech měsících jsemodešel, v létě jsem neúspěšně hledal práci v Kodani, na podzim našelbrigádu ve Vídni (výroba pohřebních věnců), pro květinářství Evelien naObchodnej ulici jsem se snažil shánět zakázky. Kdybych mělrekapitulovat, vystřídal jsem v životě celkem 11 zaměstnavatelů (zpoloviny zaměstnání mě vyhodili, z poloviny jsem odešel sám). Nazačátku roku 1994 jsem jako prodejce inzerce jednoho katalogu přišel dotýdeníka Trend. Já je přesvědčoval na inzerci, oni mě začalipřesvědčovat, abych u nich pracoval jako manažer speciálních příloh.Skusil jsem to a zůstal čtyři a půl roku. Poprvé v životě jsem byl vnějakém zaměstnání úspěšný, poprvé mě někde chtěli a já sám měl navícdobrý pocit. Poprvé se fakt, že jsem jiný než ostatní, stal výhodou. Odté doby jsem prošel pár dalšími firmami, dnes mám vlastní mrňavoufirmu, organizuju soutěž finančních produktů Zlatá minca a jsem spokojen.
Už před mnoha lety mě napadlo, že kdyby se mi teď něco stalo a jázůstal po zbytek života například na invalidním vozíku, ten život za tostál. Nikdy jsem ani nesnil, že uvidím tolik, že zažiju tolik (mimoEvropu jsem byl v Spojených arabských emirátech, Brazílii, Keni,Tanzánii, Ugandě, Srí Lance, Izraeli, na Kanárských ostrovech4x, na Sinaji v Egyptě 3x). Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít tolik.Před necelými dvanácti lety mě doslova "zbalila" jedna nová tanečnice vnaší tehdejší přípravce, dnes máme desetiletou Zuzku a dvě dvouměsíční prťata. Mám štěstí, je to nejlepší holka, jakou jsem v životě potkal (chtěloby se mi napsat proč, ale je toho hrozně moc a vydalo by na samostatnýčlánek a psal jsem o tom už tady ).
V osmnácti jsem se děsil, že nic nemám, nic neumím, že ze mě nicnebude. Nevím, jestli ze mě něco je. Ale vím, že se už neděsím. Mámhromady jiných starostí, včetně několik desítek bílých vlasů (vlasy bymi ani tak nevadily, ale ve vousech to vypadá blbě, takže se musímčastěji holit), ale nelituji. Ze života, který si pamatuji zasocializmu, jsem si odnesl jednu jistotu: "Už se nikdy nechci bát říctsvůj názor." Vím, že když budu mluvit o tom, o čem by jiní diplomatickymlčeli, budu mít víc nepřátel. Jenže já jsem byl zvyklý žít vkolektivu, který se netváří zrovna pozitivně. Byl jsem zvyklý dostávatpár facek. To jsou věci, kterých se nebojím. Pocit, že jsem nevyřešilněco, co jsem vyřešit mohl, je horší. Nepřátele (nebo skryté oponenty)má nakonec každý člověk tak jako tak. Do jisté míry je výhoda, kdyžjsou vidět :) .
Myslímsi, že život, jak ho žiji, je tak akorát. Lidé, kteří zbohatnou přílišrychle, musí mít problém to vše vstřebat. Já mám super pocit, když sikoupím něco, co jsem předtím neměl (první barevnou televizi jsem sikoupil až v Bratislavě, auto jsme v Praze nikdy neměli, první nová oknav životě nám instalovali až letos, týden před tím, než se narodiladvojčata). Vždy, když mám něco nového (třeba kytku na balkóně, nové akvárium, nový USB klíč, nový mikrofon, nový hrnec, atd.), potřebuji čas se ztoho radovat, akceptovat, že to mám, zvyknout si, vstřebat to. Stav,kdy jsem dřív vlastně nic neměl, je nakonec výhodou, protože se mohuradovat ze spousty nových věcí (a asi se budu radovat až do konceživota). Trochu mě mrzí, že moje děti o toto přijdou. Zuzce je deset auž desetkrát letěla letadlem. Já poprvé letěl letadlem, když mi bylo 23a až do osmnácti jsem neznal jiné zahraničí nez NDR. Říkám si, že ažZuzka vyroste, nechám ji, ať se skusí živit sama, ať si skusí vybudovatvlastní život. Samozřejmě se bude moci kdykoli vrátit, ale pokud se jíto náhodou podaří, bude z toho mít určitě mnohem lepší pocit, nežkdybychom jí do začátku dali bůh ví co.
Nazávěr chci říci, že dnešní svět je super. Existuje spousta věcí, kteránikdy dřív nebyla - mezi nimi tento blog. Dřív nešlo přijít za někým aříct mu: "hele, baví mě tohle a tohle a tohle a tohle". Dnes mohulidem, kterým chci o sobě říct víc, dát link na své blogy. A oni simožná o mě přečtou něco, co bych jim sám neřekl (protože lidskémožnosti komunikace jsou časově omezené). Díky psaní na blogu dostávámzpětnou reakci. Kdo s čím souhlasil, komu se líbil film Strings , kdo také četl Saturnina a který z mých obchodních partnerů je z dvojčat. Blog je fajn, protože umožňuje lidem se vzájemně poznávat (pokud chtějí).
Za to blogu děkuji a doufám, že tu budu psát ještě za deset let :).
Doplněno 6. 7. 2008: Dnes večer se na blogu objevil první příspěvek mojí dcery Zuzky. Tady .
