Co s člověkem, který nás vytáčí?

Byl to dobrý kamarád, dokázal uznat pozitiva, byl však nepříjemný tím, jak lidi kolem sebe považoval za "ucha". Měl (má) vlastní pohled na svět, vykládal, jak ho ve čtrnácti "fotr vyhodil z domu", několikrát jsem od něj slyšel, jak vyrůstal na sídlišti, které se za socializmu proslavilo tím, že bylo jediné, kde se stalo, aby se "banda výrostků sebrala a svévolně zaútočila na policejní stanici". Nezapomenu, jak jsme jednou přepadávali skautský tábor, všichni jsme se plížili už kilometr od tábora a jeho jsme našli na suverénní procházce na dohled od brány, přičemž ukázal na nejbližší smrčkovou houštinu a prohlásil: "Tady bydlim." Přes hromadu pozitiv tento člověk vytáčel (vytáčí) své okolí. Dokázal rychle odhadnout slabiny lidí a do těch rýpal. Pokud reagovali dotčeně, rýpal ještě víc.

Igor se mi vybavil, když jsem potkal několik diskutujících na Sme. Vysoká inteligence, znalosti, sebevědomí, schopnost odhadnout co druhé dráždí, neschopnost omluvit se, případně být konstruktivní. Takový člověk vypadá nepříjemně a doopravdy nepříjemný je ... tedy ... pro tu část lidí, která a) se nedokáže dotyčnému rovnat, b) je urážlivá, c) přistoupí na dotyčného úroveň komunikace. Líbí se mi výrok: "arogantní idiot tě stáhne na svoji úroveň a následně převálcuje svými skušenostmi." Tím netvrdím, že dotyční jsou idioti, situace je však identická v tom, že mají mnohem víc skušeností v podobných diskusích, než obyčejný člověk. Igor dokázal velmi dobře odhalit slabé místo a na to útočil. Kdyby to slabé místo nebylo skutečné, tolik by to nebolelo. Mít takovéhoto "živočicha" ve skupině je tudíž docela užitečné, protože, ač neoblíben, nastavuje lidem okolo sebe zrcadlo (a musí se mu přiznat, že často komunikuje věcně a logicky). Pokud se oponent "nafoukne", snese ho pod černou zem.

Co s tím? Nenadávat, nehrozit, neoplácet stejným je krok číslo jedna (i nadávat, hrozit nebo oplácet se musí umět - já to například neumím, tak to nedělám). Odmítnout vnucovaný styl komunikace hned na začátku a komunikovat "po svém" (vyjímkou bylo, když jsme se jednou cestou z vandru naštvali a začali se s Igorem hádat - bylo nás asi šest a po dvou hodinách už je tupě seděl a zíral do blba - problém je, že takovou přesilu člověk pokaždé nemá). Krokem číslo dvě je "vyrůst". Naučil jsem se po přečtení kritiky poctivě zamyslet, jestli náhodou dotyčný nemá pravdu. Pokud ano, přiznám mu to. Toto každý nedokáže a často už jen tím se otupí ostří výpadu. Konkrétně Igor na mě útočil, protože jsem byl ucho. Odmítal jsem si tento fakt přiznat, ale při pohledu zpět musím uznat, že měl v některých věcech pravdu. Na to, aby ke mě změnil přístup, jsem se musel změnit já (možná mě pomohlo mé přestěhování do Bratislavy, ale když jsme spolu na jedné akci asi po pěti letech strávili týden, prohlásil, že jsem vyspěl a začal se ke mě chovat jinak). Podstatné bylo, že postoj Igora nebyl fixní, ale dokázal se změnit, když se změnil sledovaný objekt. V rámci diskusí jsem získal podobnou zkušenost. Jsou lidé, kteří provokují a dorážejí, protože odhadli (většinou správně) nedostatky protivníka. Když potkají člověka, kterého si mají kvůli čemu vážit, neútočí na něj tak tvrdě a snadněji se dokáží dohodnout. Jejich "protivnost" není konstantní.

Shrnuji: Zamyslet se. Pokud má dotyčný pravdu, není proč se urážet, pokud ji nemá, reagovat věcně. Pokud to jde, komunikovat s nadhledem.
A když nic nepomáhá? Pak přichází krok číslo tři. Poslat člověka do kelu a přestat se trápit tím, co říká.

P.S. Proč toto píšu? Jedince jako Igor nepotkávame jen na blogu, trochu je jich všude. V demokratické společnosti se nedají legální cestou odstranit (citát z filmu Karcoolka: "Nezavíráme lidi za to, že jsou divní.") Musíme je strpět. Pokud je musíme strpět, je lepší s nimi vyjít. A možná se přitom staneme trochu lepší.

P.P.S. S Igorem vycházím stále fajn :).