Dobrý pocit z kapesníku
Ve vídeňském metru jsou lavičky posazeny dvě a dvě proti sobě. Lidé jsou naskládaní jako sardinky. Dělám sardinku. Dívka, která si před chvílí sedla vedle mě, popotahuje. Tiše, ale popotahuje. Už si popotáhla asi pětkrát. V duchu si říkám: "Udělá to ještě třikrát a nabídnu jí kapesník." Stihla to za půl minuty. Vytáhnu balíček kapesníků, jeden povytáhnu a beze slova jí ho nabízím. Směje se, poděkuje, vysmrká se. Popotahování zmizelo. Před výstupem jí nabízím ještě jeden se slovy: "vezmi si rezervu". Opět se usměje a vezme si. Řekneme si: "auf wiedersehen", vystupuji. Taková "pitomost", ze které mám dobrý pocit.