Bohoužel, brzy se vytvoří několik paralelních front a vzniká tlačenice. Spousta později příchozích se dostává přede mě. Pohled dozadu ale potvrzuje, že největší dav je za mnou a mohl jsem na tom být i hůř. Stojím za vysokým klukem v bílém roláku, davem se prodírají šťastlivci s kabáty v rukou. Zezadu cítím už poněkolikáté tlak na úrovni zadku. Zjišťuji, že to je břicho staršího muže v šedém svetru. Manželka mě v davu opouští a jde si stoupnout stranou. O pozornost dvou žen v šatně zápasí linie pěti až šesti lidí po celé délce pultu.
Kluk v bílém roláku konečně upoutal pozornost a odevzdal kupón, když tu vidím, jak se muž v šedém svetru prodírá po mé levici k pultu. Snažím se získat zpět pozici. „Stál ste za mnou“ rozčiluje se on. „Ne, vaše břicho mě celou dobu tlačilo do zadku“ odpovídám, vložím před něj levou nohu a tlakem boků se dostávám před něj. Pult se kymácí (není přibitý k podlaze). Za sebou slyším směs hlasů: „ ... videli ste, ako ho osotil“. Slyším komentáře na charakter, inteligenci a národnost. Nereaguji, odevzdávám žetony. Ženy v šatně mi dávají věci, beru si je a odcházím. Po jednom kroku cítím zezadu proud vzduchu, konečky prstů se lehce dotkly vlasů. Prodírám se frontou k manželce, která nic neregistrovala. Oblékneme se a odcházíme. Cítím, jak mi rychleji proudí krev. Netušil jsem, že fronta v divadle West může být adrenalínový sport.
Manželce jsem popsal situaci až cestou domů (bez toho pokusu o facku). Říkám si, že se ze situace dalo těžko vyjít líp. Nemělo cenu se s dotyčným hádat, nemělo cenu diskutovat s lidmi - nešlo by to bez zvyšování hlasu. Mělo cenu získat co nejrychleji věci, aby manželka netvrdla dlouho v průvanu. Na místě je jen otázka, jestli by nebylo lepší nechat dotyčného, ať se prodere. Byl koneckonců výrazně starší než já.
Nevím, jestli vás to bude zajímat, ale v dalších řádcích rozeberu své myšlenky na toto téma. Nehájím se. Naopak, mám ve svém postoji dost jasno - je to něco, co jsem cítil při podobné situaci před dvěma lety. Včerejší zážitek mi to jen po dlouhé době připomněl.
Myslím, že je chybný názor, který říká, že bychom si měli starších lidí bez vyjímky vážit. Říkám ano, pokud se jedná o DOBRÉ starší lidi. Bohoužel, ne každý starší člověk je dobrý. Proč si takového člověka vážit? Myslím, že duše člověka zůstává stejná (znám sedmdesátileté lidi, kteří říkají, že se uvnitř stále cítí, jako když jim bylo dvacet). Kdyby se prodírala dopředu moje osmiletá dcera, popadnu ji a stáhnu zpátky. Kdyby se prodíral šestnáctiletý poberťák, nikdo se s ním párat také nebude. A tomu šestnáctiletému puberťákovi je teď padesát a pořád se prodírá dopředu. Myslím, že pokud se padesátiletý člověk chová jako drzý spratek, je drzý spratek a mělo by s ním být podle toho nakládáno.
I já v životě předběhl ve frontě. Jenže když mi to někdo vytkl, buď jsem mlčel nebo alespoň řekl pardon. Protože ti lidé měli pravdu. Nenapadlo by mě vyhlašovat, že někdo byl za mnou, když vím, že to není pravda. Lež považuji za drzost, která dokáže zvednout adrenalín. Možné reakce, jak takovou situaci přežít bez pocitu vlastní deprese, jsou dvě. Buď být nad věcí a nechat dotyčného, ať si vyřídí své věci nebo jednat. Neříkám dohadovat se, říkám jednat. Dohadování a diskuze bez konkrétních činů jsou jen poloviční řešení a způsobí, že se poškozený bude cítit ještě hůř, frustrovaný a svoji nervozitu uvolní později na někom úplně jiném (v nejhorších případech žena, děti, ...). Myslím, že když už chtít uvolnit nahromaděný adrenalín, pak úplně nejlépe na tom, kdo zapříčinil jeho vzestup. Myslím, že není nic špatného na tom, jednat tak, aby měl člověk sám ze sebe dobrý pocit. Vstoupit do konfliktu a jednat, je pro psychickou pohodu určitě lepší než ustupovat a pocit frustrace v sobě dusit.
Příkladem polovičního řešení je ten pokus o facku. Zajímavé. Na jednu stranu pokus o silné gesto, na druhou stranu strach udeřit doopravdy. Kdybych tak reagoval já, považoval bych to za chybu (která by mě ještě dlouho štvala). Buď někoho doopravdy chci udeřit a doopravdy to udělám (což se mi stalo jednou v životě) nebo se o to vůbec nepokouším.
Shrnutí. Řekl jsem dotyčnému svůj názor. A protože jsem viděl, že si servítky nebere, nacpal jsem se zpátky před něj. Efektivněji to vyřešit nešlo. Další diskuze byla zbytečná. Zvýšilo mi to tep, ale nejsem tak rozladěný, jak bych byl, kdybych ho před sebou nechal. Jen bych byl rád, kdyby se našlo víc lidí, kteří na stejnou drzost dokáží reagovat a jednat. Potom by se „možná“ dotyčný „padesátiletý drzý spratek“ naučil chovat jinak a já si nemusel zvyšovat adrenalín v divadle West J.
P.S. Představení Mandarínková izba „môže byť“. Jen jsme cestou domů rozebírali závěr, který nutí diváka přemýšlet nad tím, co vlastně „chtěl básník říci“. Já se po diskuzi kloním k názoru, že každý z návštěvníků zanechává v hotelovém pokoji část duše a závěrečným dialogem vlastně k divákovi promlouvá sama „izba“. Pokud jste to někdo viděl, zajímá mě váš názor.
P.P.S. Někoho může iritovat výraz „padesátiletý drzý spratek“. Napadl mě cestou z divadla a nejlépe popisuje situaci (z mého pohledu). Možná, že kdybych ho nepoužil, byl by celý text pro některé lidi stravitelnější – byl by ale současně méně pravdivý.
