Jsem zmateně dobrý

Ve fantasy hře Dračí doupě má každá postava přesvědčení. Přesvědčení jsou:
ZÁKONNÉ DOBRO. Postava koná ve hře jen absolutně nezištné dobro. Pomáhá ostatním, i když ví, že to bude její smrt.
ZMATENÉ DOBRO. Postava koná dobro, ale přemýšlí. Nemusí konat dobro, pokud by jí to mělo uškodit nebo pokud je to zbytečné. Jednorázově se může zachovat jinak.
NEUTRÁLNÍ. Tato postava jedná, jak jí to zrovna vyhovuje.
ZMATENÉ ZLO a ZÁKONNÉ ZLO jsou protipólem zmateného dobra a zákonného dobra.
Při hře Dračí doupě mi vždy nejvíc vyhovovalo zmatené dobro. Když jsem si na začátku vylosoval jiné přesvědčení, nehrál jsem ho dobře a nakonec jsem raději vždy na začátku požádal, jestli si ho mohu vyměnit. Dnes začínám chápat, že se při této hře ukáže, jaký kdo doopravdy je.

V lidské společnosti žijí lidé všech přesvědčení (konec konců i zde, na blogu). Nedávno mi například jeden manažer mezi čtyřma očima řekl, že pokud chce on realizovat velký obchod, musí si cenu tvořit tak, aby v ní měl rezervu na "příspěvky" lidem, kteří jsou součástí rozhodovacího procesu. Protože jsem nikdy nic podobného neudělal, nechápavě jsem na něj hleděl. Podle toho, co o dotyčném člověku vím, bych mu přiřadil neutrální přesvědčení.
Přestože jsme se s dotyčným o své pravdě vzájemně nepřesvědčili, je dost dobře možné, že ji máme oba, protože si každý vytváříme vlastní svět. V jeho světě je nutné příspěvky dávat, v mém ne. Mám teorii, že každý člověk přitahuje lidi s podobným přesvědčením, jaké má sám. Přestože jsem v životě mnohokrát narazil, nakonec se mi vyplatilo na nic si nehrát a být takový, jaký jsem.

Člověk na sebe nemá mít přehnané požadavky. Nejhorší je, když někdo chce vyřešit problémy celého vesmíru a je v depresi, že se to nedaří. Já už dávno akceptoval, že jsem "jen" zmatené dobro. Občas vstanu, pomohu, něco udělám. Pak si sednu a řeknu: "Teď zas chvíli pracujte někdo další. Nás zmateně dobrých přece musí být spousty."
Když po mě někdo chce víc, než co mohu nebo jsem ochoten dát, obvykle odpovím: "Nejsem tak dobrý, abych dal víc." Myslím, že člověk by měl mít z pomoci, kterou poskytne, dobrý pocit (minimálně, že pomoc měla smysl). Tvrdím, že každý má určitou "kapacitu pomoci" a pokud si má si zachovat alespoň část energie pro své nejbližší, musí akceptovat, že nezvládne vše, oč je žádán. Tyto řádky například píšu v metru ve Vídni (13. 1. 2009, měli klubový večer). Při poslední návštěvě mě několik lidí prosilo o sadu slovenských euromincí. Takže jsem na ně myslel, když jsem si kupoval oběd, lístek na mhd a lístek na vlak. Nasbíral jsem dost jednoeurových a dvoueurových mincí, mám plnou kapsu slovenských centů, ale jen jeden padesáticent a jeden pěticent. Na všechny se tedy kompletní sada asi nedostane. Nevadí, dostanou příště.