Útok může přijít v letovisku na dovolené, v centrech evropských velkoměst i v místech, kde by je nikdo nečekal. Nikde nejsme v bezpečí. Máme se pro to bát?
Samozřejmě mám strach. Každý máme. Ale dovolit, aby nás ovládal?
Před padesátitisíci lety hrozilo, že nás zašlápne mamut. Před pětisty lety lety byly běžné epidemie, lokální války, hladomory. Před padesáti lety jsme se báli státní bezpečnosti a faktu, že lidé čas od času skončili ve vězení a nikdo pořádně nevěděl za co. Posledních dvacet let jsme si užívali iluzi klidu a míru. Byla to fajn iluze, ale je čas probudit se. Daří se nám lépe, než lidem v některých částech světa a jsou mnozí, které to štve.
Jsme cílem a ať budeme dělat cokoli, cílem budeme.
Naší výhodou je, že země, ve kterých žijeme, víceméně fungují. V zemích, které nefungují, realizují islamisté nepoměrně více násilí a teroru. Potřebujeme, aby naše bezpečnost a prevence fungovala ještě efektivněji. Bezchybné to ale nebude nikdy.
Máme se třást strachy?
Na silnicích při nehodách umírají spousty lidí. Mnozí umírají na nezdravý životní styl. Třese se někdo při pohledu na auto nebo cigarety?
Jedna věc je, jak se k riziku terorizmu postavíme jako společnost, druhá, jak jako jednotlivci. Od představitelů státní správy budeme žádat, aby dokázali alespoň některá rizika eliminovat. Za sebe si můžeme říci: "Svět je plný nebezpečí. No a co?"
