Na začátku si dovolím prohlásit, že zakázat diskusi pod článkem, může pouze pitomec. Vždyť o čem jiném blogy jsou, než porovnat svůj názor s názorem jiných? Co to může být za člověka, který se bojí reakcí ostatních? Buď svůj názor vyargumentuji a dotyčného přesvědčím nebo přesvědčí on mě nebo si řeknu, že to je blbec, kterého názor mě nezajímá. Čeho se bát? Jasně, někteří diskutéři jsou nepříjemní, většinou je to však způsobené samotným článkem nebo komunikací autora v diskusi (psal jsem o tom zde). Lidí, kteří jsou nepříjemní bezdůvodně, je jen pár, jen jednou za čas a problém s nimi se většinou vyřeší odkazem adminům.
Autorům, kteří si stěžují (původně jsem chtěl napsat "frflají") na diskusní příspěvky, mohu poradit: "Pro začátek si po sobě kontrolujte text, ať v něm nejsou pravopisné chyby, popřemýšlejte, jestli se k článku hodí i po jeho dokončení ten skvělý titulek, který vás napadl na začátku, znovu si to po sobě přečtěte, jestli to má celé hlavu a patu, jednotnou myšlenku, jestli se neopakujete, případně nemáte v článku části textu, které odvádí vyprávění někam jinam a jejichž vyhození by nosné myšlence jen prospělo."
Měl jsem kdysi jednoho šéfa. Super kluk, jen o pár let starší než já. Uznával mě, já jeho, na druhou stranu dokázal být velmi kritický, když nesouhlasil. Pokud k diskusi s ním došlo, buď jsem měl argumenty a přesvědčil ho nebo jsem je neměl a názor musel změnit. Dodnes si vybavuji, že se mi vícekrát stalo, že jsem měl nějaký návrh, ale jak jsem s ním šel k Petrovi, uvědomoval jsem si: "bude kritizovat toto a toto, nemám protiargument ... aha, a když to nedokážu vyargumentovat, asi to není dobrý nápad". Přístup mého tehdejšího šéfa mě naučil dělat alespoň u některých myšlenek "autocenzuru". Dobrá věc.
Myslím, že hlavní důvod, proč někteří blogeři nepovolují diskusi, spočívá v jejich egu. Kritiku považují za útok na svoji osobu, je jim nepříjemná (případně nepříjemnější o to víc, když přátelé nebo kolegové v práci zjistí, že jim někdo veřejně nadával), utíkají před ní. Takovéto lidi nemusím. Každý, kdo dovolil ostatním palbu kritiky, zjistil, že to je na něco dobré. Kašlat na to, že existují diskutéři-idioti, primární je, že existují i diskutéři-neidioti a občas mohou mít pravdu. Jak může někdo chtít psát blog a nechtít se zlepšovat (učit se)?
Autorům, kteří nepovolují diskusi: "Mohli byste skusit mě věřit. V životě jsem obdržel značné množství kritiky. Od přátel, ve škole, v práci, na blogu. Hodně z té kritiky mi pomohlo. Také není pravdou, že by si mě má rodina nebo moji blízcí přátelé přestali vážit, když jsem uznal omyl a kritiku přijal - naopak. Osobně si velmi vážím lidí, kteří uznají argumenty druhých a změní se alespoň trochu. Nikdo nejsme dokonalý."
