Rozbor jedné ženy

Nejprve, v čem ji chápu. Ne každý má v životě to štěstí, aby si vzal někoho, koho považuje za (téměř) ideál partnera. Jsou lidé, kteří, když chtějí mít rodinu a děti, musí se rozhodnout podle toho, kdo je zrovna po ruce. Dost podstatný je fakt, že člověk (často ženy) se mnohdy rozhoduje jinak, když hledá milence (milenku) a jinak, když hledá budoucího rodiče svých dětí. Jak popsala dotyčná "Marta" svého stávajícího manžela? Cituji: "... manžel je hodný chlap, který mi rozumí a má mě rád." Konec citátu. Ani slovo, že by se jí v jeho přítomnosti podlamovala kolena, že by se s ním hodně nasmála nebo že by byl jejich vztah úžasný. Reálně brala, co bylo po ruce. Podtvrzuje to, cituji: "Bylo mi 28 let, nejvyšší čas najít si přítele, vdát se a založit rodinu." Konec citátu. Pragmaticky si řekla, že chce děti, hledala použitelného chlapa, našla. Nyní kouká na "muže svých snů" a ví, že "ho nikdy nepřestala milovat". Kua. Rozumím, že to nebude mít snadné. Avšak.

Není mi sympatické. Marta (evokuje to "Květinku Martu" ze Saturnina) si v jednom okamžiku si doslova odporuje. Píše, že se s Andrejem rozešla a po pár dnech smutnění a po pár měsících se seznámila se současným partnerem. O odstavec níž uvádí, že se s "Andrejem jsem se párkrát viděla nebo jsme si volali ještě asi rok po rozchodu. Jakmile jsem poznala svého muže, všechno jsem ukončila." Jak mohla všechno ukončit po poznání svého muže, když si s Andrejem volali nebo se potkávali asi rok a s mužem se poznala po pár měsících? Buď má zlou paměť (což je ale v tomto případě nepravděpodobné) nebo se prostě snaží vypadat lépe, než ve skutečnosti a text si po sobě nepřečetla. Další drobnost na toto téma je místo: "Přiznal se, že doufal, že se vrátí i ke mně. To jsem pochopitelně odmítla, ..." Zaujalo mě tam to "pochopitelně". Takové: "Společnost očekává, že to odmítnu, tak samozřejmě nemohu jinak."

Na autorce se mi nelíbí naivita. Chodila s ženatým mužem, chtěla, aby se kvůli ní rozvedl. Ok. Nelíbí se mi (její žaludek), ale neodsuzuju (lidé jsou různí). Milenku ženatého muže je snadné odsoudit, fakt však je, že to je do jisté míry peklo. Má chlapa svých snů, ale vlastně ho nemá. Nevidí perpektivu. Současně ji "drží" hormony a onen chlap. Pokud ženatý muž dokáže přesvědčit ženu, aby se stala jeho milenkou a vydržela jí být několik let, musí být silná osobnost. Musí něco vyzařovat (nebo si dotyčná musí myslet, že on je osobnost a něco vyzařuje). Prostě chemie. A takového jedince se těžko vzdává. Rozumím. Je však čistá naivita si myslet, že je dobrý nápad kvůli takovémuto exotovi opouštět fungující rodinu a myslet si, že to vydrží. Že pokud do teď BYL Casanova, tak se mnou, až budu jeho zákonitou ženou, určitě NEBUDE. Sci-fi. Dotyčná by si doopravdy zasloužila dočasně zakopat pod výše zmíněnou černou zem, aby trochu vychladla a došlo jí, že nemá absolutně žádnou cenu se Andrejem zabývat.

Co s tím? Autorka používá při popisu Andreje výrazy jako "hezčí sex jsem nezažila", "vášnivě mě políbil" nebo "náš vztah byl úžasný". Při popisování svého manžela uvádí výrazy jako "bezva kluk" nebo "hodný chlap". Andrej má city, manžel má vděčnost (a pragmatizmus). Autorka evidentně není šťastná. Stav. NO A CO?

Krátká odbočka. Společnost nemá problém akceptovat, že v profesním životě je někdo šťastnější a jiný méně šťastný. Rozumíme, že aby člověk dobře vydělával, potřebuje vzdělání, kvalifikaci, štěstí. Naproti tomu v lásce může mít štěstí "kdokoli". Myslíme si. Ale ono to tak není. Je to (paradoxně) podobné, jako se zaměstnáním. Potřebujeme vzdělání, kvalifikaci, štěstí. Můžeme frflat, že nemáme na výběr, ale chyba bude v nás. Moc se nesnažíme, nepracujeme na sobě, nevzděláváme se a divíme, když skončíme s někým, kdo nás vlastně nepřitahuje. Věříte někdo, že si člověk dokáže v určitém životním okamžiku říct: "Teď si najdu práci, ve které budu šťastný a ve které strávím zbytek života?" Samozřejmě, že je to blbost ("musí to přijít samo"). Ale Marta při hledání otce svých dětí postupovala přesně takto. Postupovala pragmaticky, byla nenáročná (nežádala, aby byl vtipný, aby se jí "podlamovala kolena", aby produkoval nádherné zážitky), neměla štěstí. A teď se diví.

Zpět k hlavní myšlence. Ne každý člověk prostě musí být v každém okamžiku svého života šťastný. Jít za Andrejem a opustit rodinu dává možnost, být chvíli šťastná teď s ohromným rizikem být extrémně nešťastná později. Vykašlat se na Andreje dává možnost být nešťastná teď a solidní šanci být velmi ráda později. Marta se svým životem už moc neudělá. Odejít od rodiny k Andrejovi asi není cesta, která končí happy endem. A pokud to vidí, měla by se snažit, aby lidé kolem ní měli svůj život co nejpříjemnější. Když už to dopadlo, jak to dopadlo, nemusí chtít ničit život dalším třem lidem (manžel, děti). Vždyť, zatraceně, až tak nespokojená zase není. Dokázala být pragmatická při výběru otce svých dětí, měla by být pragmatická i teď. A měla by se vykašlat na kecy jako: "Oni si nezaslouží, abych je zradila." To není o tom, jestli si to oni zaslouží nebo nezaslouží. Je to o: "Nezradit je, abych s nimi mohla být v budoucnu co nejšťastnější. A oni se mnou."