Buďme realisté. K běžnému protestujícímu muslimovi se informace, jak se v Evropě všichni omlouvají, ani nedostane. Kdyby se však i dostala, změní to jeho pohled? Co mu vlastně vadí? Ano, urazili jsme jeho víru. Jenže muslimové jsou z nás už dlouho podráždění. Jsme arogantní, máme na rozdíl od nich peníze a naše ženy jsou kurvy (v jejich očích – tak, jak se chovají naše ženy, by se muslimská žena nikdy nechovala). Jejich postoj k nám je plný protikladů. Na jedné straně se obdivují naší technické vyspělosti, sledují západní filmy a bezostyšně očumují (jinak se to nedá nazvat) bílé ženy, opalující se na plážích, na druhé straně tím opovrhují. Před mnoha staletími zastavěli v Jeruzalémě vrchol chrámové hory stavbami jako mešita Al Aksá, Skalní Dóm, jen aby dokázali nadřazenost islámu nad křesťanstvím. Dnes muslimové v mnoha zemích nemají, čím by mohli demonstrovat svoji nadřazenost. Není čím. Přestože je v každé muslimské zemi velmi bohatá skupina lidí, většina obyvatelstva je poměrně chudá. Stavby jako chrámová hora v Jeruzalémě se už dnes nestaví (mezi vyjímky patří Dubaj s mezinárodním letistěm, jediným sedmihvězdičkovým hotelem na světě a spoustou dalších extrémě drahých projektů).
Problém, který tu dnes máme, je dlouhodobý a potrvá ještě dlouhé desítky let, možná staletí. Bohatá země (my) a vedle ní soused, závistivě hledící přes hranice (muslimské země). Ne, že bychom byli o moc bohatší. Mnozí lidé na Slovensku nežijí lépe, než běžný muslim a často jsou i stejně frustrováni. Nejsou ani lepší lidé. Na rozdíl od muslimů však nemáme definovaný cíl (někoho, kdo za to všechno může) a také nám schází dobrodinec, který nás zdarma vybaví výbušninou (shánět výbušninu na slovenském trhu není hračka a bude to drahé). Skráceně, nejsme lepší a ani si to nemyslíme, v očích muslimů jsme však bohatí, jiní, nevěřící. Fakt však je, že na našem způsobu života je něco, co nám muslimové závidí a co by si přes veškerý deklarovaný odpor byli schopni snadno přivlastnit (minimálně ty ženy).
Naše civilizace za problémy může do jisté míry sama. Přišli jsme s křižáckými válkami a náš pocit, že křesťanství je jediná správná víra, nebyl lepší, než smýšlení islámu. Můžeme si s nimi podat ruce. Na druhé straně, člověk, pálící dánskou vlajku, situaci nerozebírá. Je mu jedno, co si myslíme, má svůj cíl a chce vyjádřit svůj názor. Příklad Palestina. Hamas volá po totálním zničení Izraele, což je samozřejmě v dohledné době nereálná blbost. Přestože to je nereálné a v zásadě to Palestincům komplikuje dosažení reálných, ale méně ambiciózních cílů (například založení státu Palestina), je Hamas široce podporován. Probůh, proč?
Odpověď může dát historie. Za prvé, bohaté země mají vždy poněkud víc zcivilizované, změkčilé a méně bojovné obyvatelstvo (které většinou časem podlehne sousedům). Ti méně bojovní jsme my. Po protestech proti karikaturám následoval z naší strany nejprve překvapený úžas a pak jsme se začali o překot omlouvat (v tuto chvíli není důležité, nakolik jsme omluvy mysleli vážně) a argumentovat, jak je nám to líto. Z našeho pohledu správná reakce. Z muslimského pohledu slabost. Oni sami o nás hovoří jako o nevěřících psech, přesto zelené vlajky islámu nikdo v Evropě nepálí. Necháme se urážet. Myslíme si, že není správné eskalovat konflikt poukazováním na urážky ze strany muslimů. Chovat se jako muslimové, začneme pálit zelené vlajky, vykřikovat před ambasádami a házet kameny do oken. Byl by to jazyk, kterému rozumí. Problém je, že toho nejsme schopni (Izrael to udělal, začal proti teroru bojovat terorem – bojují už šedesát let, konec je v nedohlednu, ale alespoň k nim arabské země pociťují něco jako respekt). Ukazuje to naši slabost a být muslim, přemýslel bych nad tím, bouchnout si do nás znova. Třeba z nás ještě něco dalšího vypadne.
Za druhé, možná, že taktika extrémistů volající po zničení Izraele nemusí být z dlouhodobého hlediska tak úplně nesmyslná. Příklad. Židé hovoří staletí o vyvolenosti svého národa. Římané je vyhnali ze země a oni skoro dva tisíce let věřili, že se vrátí a minimálně jednou ročně si přáli: „Příští vánoce v Jeruzalémě!“ Jedno jak, ale nakonec byli úspěšní. Mají vlastní zemi. Otázkou je, jestli jim ty dva tisíce let stály za to. Kdyby byli méně „jiní“, méně provokovali svoji „vyvoleností“, kdyby víc splynuli s masou, měli by výrazně menší ztráty. Ale neměli by vlastní stát. Bůh ví, možná, že něco podobného čeká i muslimy, jejich přání se během následujících dvou tisíc let vyplní a až naše zdegenerovaná civilazace padne, zaplaví islám celý svět. V zásadě vyloučit se to nedá (mě by se však nechtělo čekat dva tisíce let, jestli to vyjde).
Poslední odpověď na otázku proč najdeme v nás samých. Podívejte se na lidstvo jako celek. Stále se mezi sebou mlátíme. Chudší útočí na bohatší, pak zbohatnou a je na ně útočeno. V zaznamenané historii to nikdy nevypadalo jinak. Potřebujeme životní prostor, jídlo a ženy a pokud máme po ruce zbraň a je nás dost, jdeme si to vzít. Pokud s námi něco otřese a způsobí, že se začneme chovat jinak, pak pouze hrůza a násilí v měřítku nepředstavitelném. Druhá světová válka způsobila, že odvěcí nepřátelé Anglie a Francie spojili své síly, Německo utrpělo traumu z porážky (vybombardovaná města, ženy znásilňované ruskou armádou), v celé Evropě byly milióny mrtvých. Němci se z traumy úplně nevzpamatovali dodnes, velká část Evropy po válce zjistila, že je lepší spolupracovat (i když to občas značně skřípe). Mnoho spojenectví a reforem se realizovalo z nutnosti a to, že se něco prosadilo, ovlivnil fakt, že lidé, kteří by za normálních okolností hlasovali proti, byli buď mrtví nebo pod vlivem války změnili názor.
V porovnání s tím muslimský svět nebyl hrůzami druhé světové války zasažen a schází v něm impulz a snaha realizovat změny. Vymyšlený příklad. Kdyby se na pobřeží Palestiny vylodilo 50 000 bojovníků z nějaké středoafrické krajiny ozbrojených mačetami a kalašnikovy, zmasakrovalo milión palestinských obyvatel a znásilnilo statisíce žen, byla by to pro muslimy hrůza nepředstavitelných rozměrů. V plné nahotě by se ukázala nechopnost Hamasu bránit své lidi a je dost dobře možné, že po překonání toho všeho by Palestinci zavrhli extrémismus a hledali možnosti spolupráce s jinými zeměmi. Fungovalo by to, ale nikdo z nás není schopen takového zvěrstva.
Díváme se na muslimy našima očima, ale jejich pohled je jiný a zůstane jiný. Musíme přijmout fakt, že jsme na prahu konfliktu, který potrvá klidně dalších 200 let a rozhodně se nevyřeší hned. Snažme se přežít toto období s co nejmenšími ztrátami a s co nejmenší ztrátou tváře.
