Jak jsem vrazil kamarádovi facku

Kdysi, velmi dávno, když naše dcery ještě nebyly na světě, jsem kamarádovi jednu veřejně vrazil. Žil jsem už tehdy v Bratislavě, chodil se svojí současnou ženou a kamarád říkal vtipy o Slovácích. Jak jsou blbí a tak. Dobře se při tom bavil, jednu jsem mu plesknul. Pak už přede mnou nikdy vtipy o Slovácích nedělal.

Komunikoval však o jiných věcech. Jednou napsal na Facebook cosi ve smyslu, jak je němčina šeredná řeč. Reagoval jsem mu, zda to vysloví, až bude příště s kamarády v Rakousku. Mlčel. Jindy jsme byli mezi lidmi a on poměrně často říkal japonsky "děkuji". Vrtalo mi to hlavou, protože mám rád japonskou kinematografii, ale o něm nevím, že by se o ni zajímal. Řekl, že jeho šéfovi připadnou Japonci těma šikmýma očima strašně srandovní a tak zkouší, zda se na tom budeme smát.

Toto vše píšu, protože mezi námi žijí lidé, kteří věří, že jsou něčím lepší a tolerance, kterou momentálně hledáme, je primárně o tom, nemyslet si, že jsem z podstaty lepší. Že se mohu smát Slovákům, protože jsem Čech, že jsem lepší, protože jsem muž a ne žena, že jsem lepší, protože nemám šikmé oči a náhodou jsem heterosexuál. S ostatními se mohu porovnávat tím, co jsem se v životě naučil, nemohu se však cítit nadřazeně díky něčemu, s čím jsem se narodil a nemohl o tom rozhodnout. Dobří, sympatičtí a užiteční lidé se mohu narodit kdekoli.

Spousta lidí dělá chybu, že si toto neuvědomuje. Měli by si to uvědomovat a my bychom neměli mlčet, když je potkáme. Netvrdím, že máme každého hned fackovat, měli bychom však reagovat. Aby si dotyční nemysleli, že je jejich pohled na svět normální.

P.S. Nebude mi vadit, když si homosexuálové budou chtít adoptovat dítě. Pokud ho budou mít rádi, klidně. Dokonce si myslím, že děti vychované v takovém vztahu mohou být šťastnější, než potomci, které si pořizuje jistý nejmenovaný, rodinně založený politik.