Osobně jsem přesvědčen, že muž by měl vydělat tolik, aby to stačilo k životu celé rodiny. Pokud se mi to někdy náhodou podaří, považuji za přirozené, že veškeré větší investice platím já (nájem, leasing, dovolená). Je to můj podíl na práci, kterou je třeba vykonat. Žena se učí se Zuzkou, stará se o všechno co souvisí se školou, stará se, aby dítě mělo co jíst a co si oblékat. Myslím, že její přínos je zcela rovnocenný s mým. Já bych v tom tápal. Učit se s dítětem nestíhám. Pokud náhodou žena zapomene připravit ráno oblečení, mám problém Zuzku obléct - nerozlišuji, co má sváteční a co má staré (vlastně jsem nic z toho nekupoval já). Bez ženy bych se nemohl tolik věnovat práci a tudíž ani vydělávat peníze.
Když muž vydělá peníze, ženě se do jisté míry rozvážou ruce. Zaměstnání nemusí volit podle výšky výplaty, ale podle toho, co ji baví. Může dělat kariéru, ale nemusí. Může pracovat na plný úvazek, ale nemusí. Může vydělávat hodně peněz, ale nemusí. Má vlastní peníze, aby si koupila kabelku, dítěti zimní boty a přinesla domů základní nákup. Zvládne zaměstnání, domácnost a ještě nějaké to hobby. Co chtít víc?
Lidé jsou různí. Znám pár, kde by žena nikdy nenechala na svém příteli, aby vytahoval peněženku častěji než ona. Na dovolené si zaplatí svůj díl. Vadilo by jí, kdyby chtěl zaplatit pět večeří po sobě. Na společný byt by asi chtěla přispívat stejnou měrou (přitom dotyčný by za ni nejspíš s radostí platil všechno). Má strach, že když za sebe nechá platit, zavazuje se. Má svůj přístup. Akceptuji ho, ale když ji vidím, jsem šťasten za svoji ženu. Pokud jsem chtěl kdykoli cokoli zaplatit, netvrdila nikdy, že se na tom musí podílet. Nechala mě, ať se projevím jako muž (maximálně se zeptala, jestli si to mohu dovolit). Na druhou stranu nikdy neutrácela, nikdy ode mě nežádala velké sumy a po dobu tří krizových let jsem od ní neslyšel ani jednu výčitku. Optimální stav.
Když přemýšlím, jak by asi dnes žena měla žít, napadá mě jedno slovo. Sebevědomí. Hlavně by měla být sebevědomá. Ne zrovna tak, aby se za každou cenu vyrovnala mužům a byla jako chlap. Měla by být sebevědomá jako žena. Měla by být spokojená s tím co dělá a jak to dělá. Pokud má štěstí a získá muže, o kterého se dá opřít, měla by to využít. Koneckonců, její děti budou chtít být jako ona.
P.S. Když mi bylo šestnáct, získala moje máma kapitánský průkaz na otevřené moře. Dodnes používám oranžový ruksak, který dostala v horolezeckým klubu za druhý nejlepší ženský výkon roku (šli v zimě po ledovci z Téryho chaty na Priečne sedlo). A donedávna na českém ministerstvu kultury rozhodovala, co bude prohlášené za národní kulturní památku a co ne.
P.P.S. K úpadku společnosti. Mluví se o něm opakovaně už od starověku. Nevěřím, že něco, jako úpadek existuje. Podstata člověka se nemění - vždy je část lidí slušných a část jsou grázlové. Když slyším, že je rozvodovost 45 procent, říkám si, že 55 procent párů spolu žije celý život. Polovina lidí spolu chce zůstat. To není tak zlé.
P.P.S.2. Pro ženy, které za sebe nenechají platit: Muž dává do hry vše, co má. Riskuje, že to nevyjde a on ztratí (v lepším případě pouze utracené peníze). Pokud má o ženu doopravdy zájem, jde do toho naplno a neohlíží se. Pokud má žena o muže doopravdy zájem, měla by do toho také jít naplno. Samozřejmě, pokud to nevyjde, ztratí i ona - možná část ze své hrdosti. Pokud ho ale miluje a ví, že on miluje ji, měla by se mu v riziku hry vyrovnat. Neměla by ho v tom nechat samotného. Neměla by se bát také něco ztratit.
