Je velmi těžké připustit, že na některé problémy neexistuje řešení (a ještě těžší to je přiznat veřejnosti, která nic takového netouží slyšet), ale je to tak. Vždy se najde jedinec, který zkratuje a provede něco podobného. Stane se to. Nicméně nestává se to až tak často. Díky internetu, televizi a telefonu se však zprávy tohto typu šíří okamžitě a celosvětově. Představme si, že by nic z toho neexistovalo a zprávy by se šířily pouze ústně a to ještě rychlostí, jako jde člověk nebo jakou běží kůň. O konfliktu v USA bychom se vůbec nedozvěděli (a možná ani o tom před lety v Německu). Probírali bychom, kdo z našeho okolí s kým co dělá, bavili bychom se o lidech z našeho města. Zprávy z jiných měst by se k nám dostávaly zkreslené. Nenervovali bychom se, jak je svět hrozný. Neničila by nás naše vlastní představivost. Kolik z nás osobně zažilo střílení, těžkého ublížení na zdraví nebo bylo blízko vraždy? Kolik z nás zná někoho, kdo toto zažil? Většina asi ne. Svět v naší blízkosti tak zlý není.
Žijeme ve světě, v jakém žijeme a je zbytečné nad tím naříkat. Zprávy se koncentrují velmi rychle a máme přehled o všech bombových útocích a masakrech. Hloupé na tom je, že většina veřejnosti toto touží slyšet (přestože to nepřizná). Vybavuje se mi scéna z filmu „Jak básníci přicházejí o iluze", ve které se hrdina pokouší prodávat noviny pozitivními správami a do toho jiní kolpoltéři vykřikují: „... úúnesla dítě i s kočárkem ... smrt při hledání vltavínů ... chtěél ji zásilnit, ale ubránila se." Jsme takoví a je zbytečné nad tím plakat.
Zaujal mě příklad, který uvádí Konrad Lorenz (etolog, držitel Nobelovy ceny za lékařství a fyziologii) ve své knize „Takzvané zlo". Naplní se akvárium mladými cichlidami stejného druhu za účelem vytvoření párů. Vytvoří se dominantní pár, který všechny ostatní ryby zahání a terorizuje. Akvarista, toužící po poklidném životě tohto páru (a po mladých) odstraní ostatní ryby ... a za několik dní nalezne ubitou samici plavat břichem vzhůru. V okamžiku, kdy si ryby nemohou vybít agresi na jiných rybách, obrací se proti sobě (pravidelně se to děje u cichlidy brazilské - doporučují se dvě akvária vedle sebe, aby si páry mohly vzájemně hrozit). Na první pohled je příklad z akvaristiky velmi vzdálený lidskému chování, představme si však manžele, kteří uzavřeni v společném bytě, nemohou ventilovat svůj zájem o lidi na nikoho jiného než jeden na druhého. Po určité době začnou být podráždění, až v extrémním případě zareagují na sebenepatrné podráždění od toho druhého, jako na „facku od opilého hrubce" (citát „Takzvané zlo").
Uvažujme dál. Lidstvo bylo po drtivou většinu svého vývoje pod tlakem. Nebezpečí hrozilo od šelem, počasí, úrody, parazitů a nemocí (nebo spíš neznalosti jejich léčení). Když si představíme život před tisíci lety: minimálně jednou za generaci propukaly války nebo boje, neúroda mohla způsobit hladomor, existovaly epidemie, po kterých vymřela polovina populace, jen třetina našich dětí by se dožila dopělosti, při porodu ženy byste se modlil, aby nezemřela, tasemnice, škrkavky, hlísti by trápily většinu z nás. Udržet sebe a svoji rodinu naživu a zdravé byl výkon, který vyžadoval značnou dávku bojovnosti a agrese. Představme si to. Dnes většina z toho nehrozí. Jenže my jsme stále naprogramováni na boj. Tak se občas obracíme proti členům vlastního druhu (zajímavé je, že v době, kdy se začíná akceptovat, že se zvířata v ZOO nudí a zoologické zahrady pro ně začínají organizovat aktivity nikoho nenapadne, že se celé lidstvo nudí a potřebovalo by nějaký program).
Všechny kroky, které se vlády snaží v reakci na neštěstí tohto druhu udělat, vedou k větší zajištění bezpečnosti. Bez ohledu, jak jsou nebo nejsou tato opatření účinná, neřeší nic z toho celkový problém. Čím méně se jednotliví jedinci budou cítit osobně ohroženi, tím vyšší je pravděpodobnost, že jeden z miliónu zásadně zaměří svoji agresi na ostatní (protože člověk má v sobě agresi zabudovánu - stačí se podívat na míru šikany na školách).
Není však tak zle. Bez ohledu na všechny problémy je člověk extrémně přizpůsobivý druh. Každý den se tlačíme v autobusech nebo tramvajích a akceptujeme jedince stejného druhu v osobní zóně, do které bychom běžně pustili pouze členy své rodiny. V tomto novém (relativně - vzhledem k celkovému vývoji lidstva) a ne zrovna původním životním prostředí dokážeme úspěšně žít, rozmnožovat se a vychovávat potomky. To je úspěch. Dokážeme zvládat i situaci posledních desetiletí, kdy do nás buší informace ze všech stran a každodenně. Jen málokdo z nás vezme po tomto všem do rukou zbraň a začne střílet.
Zprávy o masakrech, teroristických útocích, vraždách, jsou hrozivé, ale vzhledem k celkovému množství obyvatel ve vyspělých krajinách nepodstatné. Budou přicházet, protože je lidé chtějí slyšet, ale málokoho z nás toto nebezpečí osobně ohrožuje. Pokud akceptujeme člověka jako živočišný druh, uzavřený ve svém životním prostoru a s možností ventilovat svoji frustraci pouze vůči nám samým, je logické, že se takováto neštěstí budou stále a stále opakovat.
Shrnuji: svět okolo nás, je jediný, který máme a zpátky ho nevrátíme. Musíme s ním žít. Člověk je uzavřený uvnitř svého druhu a nezmění se.
Bát se nepovažuji za správné. Divit se, proč tomu tak je, považuji za hloupé. Akceptovat to a říct si, že morová epidemie by byla horší, je optimální přístup (a jsem si jist, že by s námi obyvatel desátého století s radostí měnil).
