Musím přiznat, že máma (která v minulosti plavala přes ledacos, včetně Orlické přehrady a učila plavat mě a všechny naše dcery), měla pravdu. První tréningy docela bolely. Nedovedl jsem například v pohodě zaplavat přes bratislavskou Kuchajdu na délku prsa v jednom kuse. Hlavní problém byl s dýcháním. Proto jsem se otáčel, plaval na zádech a vydýchával. Asi až napotřetí (plaval jsem vždy přes Kuchajdu na délku tam a zpět) jsem se začal cítit ve vodě cítit přirozeně a asi až napopáté nebo napošesté jsem zvládl cestu zpět prsa, v pohodě a bez přestávky. Také mi ale došlo, že intenzivnějí pohyb přináší nové problémy. Jednou jsem vlezl do vody a pocítil bolest v tříslech levé nohy. Něco jsem si natáhl. Nohu jsem se snažil šetřit a zaplaval i tak tam a zpět, trvalo však dny, než bolest vymizela. Pak jsem jednou vyběhl ven, že jdu plavat a sotva jsem vykročil z domu, bolest byla zpět. Zjistil jsem, že ji necítím, pokud například chodím doma, jakmile však jdu plavat nebo běhat nebo rychle chodit, je přítomna. Bylo to asi týden před Dunajem (který byl v neděli 5. 9.), proto jsem se rozhodl nohu šetřit a pokračoval jen v ježdění na kole, které tříslům nevadilo. Zlepšilo se to, bylo to však citlivé a věděl jsem, že nebudu moci zabírat nohama na 100 % a i v Dunaji se budu muset šetřit.
Konečně, minulou neděli, přišel den D. Dopoledne jsem zajel namočit si do Dunaje nohy, abych zjistil, zda avízovaná teplota vody 15,5 °C bude vyžadovat neoprén či nikoli. Dospěl jsem k názoru, že prvních 20 temp bude bolet, ale půjde to i bez neoprénu.
Dorazil jsem na místo. Začínalo se u bývalého PKO, bylo tam se mnou asi 1 200 lidí. Většina neoprén neměla, proto jsem byl rád, že jsem si ho také nevzal a nemusím se stydět. Naštěstí jsem se dostal k Dunaji mezi prvními a měl čas si na vodu zvyknout. Přesněji - stál jsem v ní po pás asi čtvrt hodiny, několikrát se celý ponořil a snažil se na nerovném kamenu tancovat do rytmu bubnů, abych nevychladl. Kamarádi, které jsem potkal, mě instruovali, abych si v úvodu dával pozor na ostatní plavce, nenechal se kopnout do hlavy a podobně. Podařilo se to na 50 %. Nikdo mě nekopl, ale zato jsem cítil, že jsem kopl někoho já. Po 15 minutách mi voda vůbec nepřipadala mrazivá. Bylo to super!
Video: Někde tam jsem, ale nedovedu se identifikovat :)
Pokud mám plavání přes Dunaj vyjádřit jedním slovem, je to euforie. Adrenalín. Dunaj má ohromnou sílu, člověka nese. Vodu bych popsal jako hlinito-jílovitou. Není to bahno nebo zelená voda jako někde na jezeře, je to taková "jiskřivá hnědá". Nechal jsem se unášet prostředkem proudu, vykašlal se na plavání, víceméně vzplýval a obdivoval Bratislavu z netradičního úhlu. Byl jsem trochu dál od ostatních, jeden plavec na mě zavolal, zda jsem ok. Přitakal jsem a smáli jsme se. Nicméně upozornil mě na zelenou plechovou bójku, kterou jsme minuli a kterou jsem si ani nevšiml. Což je připomenutí, jak může být Dunaj nebezpečný - to té bójky bych narazit nechtěl.
Plaval jsem asi 30 metrů od druhého břehu, když mi došlo, že už lezeme ven. Abych vysvětlil - oni hovořili, že lezeme ven nad Mostem SNP, já to však u vody už neslyšel a myslel si, že ho máme podplavat. Takže jsem, třísla, netřísla, začal sprintovat ke břehu a proti proudu. Spláchlo mě asi o 20 metrů níž, z vody jsem se však v pohodě dostal a měl zážitek, jak jsem musel v Dunaji zabojovat. Super akce, příští rok jdu znova a už dokonce vím, kde se leze na břeh :).
10 kilometrů po Moravě v rámci akce Dolu vodou s kolečkom (včera, 11. 9.), bylo jiné kafe. Dunaj byl adrenalin na 15 minut, toto už do jisté míry bylo dálkové plavání, které jsem netušil, zda zvládnu já a moje třísla. Minulý týden jsem realizoval jen jeden, opatrný plavecký tréning, řekl jsem si, že by to mohlo jít. Nikdy jsem ale 10 kilometrů neplaval. Upřímně, nikdy jsem neplaval na vzdálenost. Takže to byl experiment. Začínali jsme u Marchegu, asi 2 km nad Marchegským železničním viaduktem, po kterém jezdí vlaky z Bratislavy do Rakouska. Teplota vody 18 °C. Netušil jsem, co se mnou udělá delší pobyt v takové vodě, proto jsem si raději vzal minimálně na první úsek neoprén a byl rozhodnutý se šetřit prvních 6 km po Cyklomost Chucka Norisse (kde byla přestávka a přidávali se plavci na kratší, 4km trať). Rozloučil jsem se s kamarády, že kdybych se jim týden neozýval, mají mě hledat v Černém moři a včera na 10:30 vyrazil k místu srazu. Bylo nás tam asi 30 (kratší trasu nás plavalo přes 40). Morava je jiná, než Dunaj. Zelenější, bahnitější a mělká. Některé úseky šli plavci pěšky. Já se šetřil, plaval na zádech a protože mě neoprén nadnášel, přeplaval jsem i místa, kde bylo jen pár čísel vody.
Musím přiznat - v neoprénu na šnorchlování se plave blbě! Zejména, pokud jste trochu přibrali a neoprén se po patnácti letech zdrcnul (asi). Plaval jsem celou dobu, nesnažil se honit ostatní, rozhlížel se po okolí a doplaval bezkonkurenčně poslední (loď s hasiči mi dělala čestný doprovod). Pod cyklomostem v Devínskej jsem už měl neoprénu plné zuby (dřel mi kůži na rukou). Naštěstí mě doprovázela manželka a dcery, kterým jsem ho odevzdal. Vypil jsem dva kelímky vody, kousnul do něčeho slaného, jako reprezentant nejslabších plavců se postavil dopředu a stal se zázrak - bez neoprénu se mi plavalo mnohem lépe (video startu druhé části tady). Plaval jsem prsa na jeden zátah až do Devína, ani jednou se nezastavil a ani jednou se neohlédl. Asi 2 km před koncem přestala Morava téct díky vodě, která se tlačila z Dunaje, současně se však objevil v dálce nad řekou Devín (od řeky je jeho silueta mimořádně pěkná a jiná). Nakoplo mě to a začal jsem zabírat víc. Zajímavé je, že jsem současně začal cítit kotníky - což bylo cosi nového. Není to, jako kdyby se vám kotník vyvrknul - popsal bych to jako, kdyby vám do kloubu těsně pod kotníkem zevnitř něco tlačilo. Trochu jsem zatnul zuby a plaval. Dýchalo se mi super a jinak se cítil dobře. Také bylo zajímavé, že mě moc lidí nepředběhlo (bál jsem se otočit, aby mě nevyděsily davy, které se mi zcela jistě tlačí na záda). U soutoku Moravy a Dunaje jsem měl pocit, že bych ještě přeplaval i Dunaj, nicméně po výstupu z řeky jsem byl rád, že na hrbolatých kamenech udržím balanc a raději si na chvíli sednul. Manželka tvrdila, že přede mnou skončilo pět lidí, shodli jsme se, že do desátého místa to asi bylo. Příjemně mě to překvapilo, ji také. Po prvním úseku mě čekala na konci.
V tuto chvíli uběhlo 24 hodin od mého výstupu z vody a musím říci, že očekávání, že svaly budou bolet víc, se nesplnila. Vím, že přeplavu Dunaj a zvládnu 10 (přesněji asi 10,8 - 3,50h čistého času) kilometrů po Moravě. Upřímně doporučuji! Když jsem začal trénovat, zjistil jsem, že mě méně bolí záda a lépe spím. Vyloženě jsem si šel zaplavat, když jsem cítil, že mě začínají bolet záda. Vlezl jsem do vody, i když bylo zataženo, vypadalo to na déšť a u Kuchajdy nikdo nebyl. Pokud by nebyly blesky, plaval bych i v dešti. Jsem rozhodnutý s pravidelným plaváním pokračovat a vám to doporučuji také. Možná nedáte po Moravě 10 km, 4 km byste však mohli.
Dodatek: Jako dítě mě máma učila plavecký styl, který ji naučili plavčíci na Vltavě. Malá kola rukama, aby se člověk míň strhával dozadu. Dlouhá tempa s dlouhými, několikasekundovými výdechy do vody (když jsem plaval k Devínu, vyloženě jsem si během takovýchto dlouhých výdechů ohříval v teplejší vodě pod hladinou natažené v ruce, relaxoval a občas měl pocit, že usínám). Máma viděla start na videu a napsala: "Podle dobrého plaveckého stylu jsem tě poznala i ve vodě."
