První a naprosto nediskutovatelný je fakt, že mnohé druhy nemají nálepku "vyhynul" jen díky zoologickým zahradám. Klasický příklad je kůň Převalského , jediný žijící divoký kůň na světě. Z padesátičtyř kusů dovezených před sto lety do Evropy, se dokázalo rozmnožit 12 jedinců. Po druhé světové válce žilo v zoologických zahradách v Praze a v Mnichově pouze 25 kusů koně Převalského, z Mongolska byla dovezena už jen jedna na chov použitelná klisna. Poslední pozorování koně Převalského ve volné přírodě je z roku 1968. Dnes se v zoologických zahradách chová víc než 1600 kusů, probíhá reintrodukce koní do národního parku Gobi (aktuálně 135 koní, v roce 2008 přežilo 20 hříbat).
Méně známější příklad je jelen milu , které chová i bratislavská zoologická zahrada. Tohoto jelena chovali čínští císaři v oboře blízko Pekingu, ve volné přírodě vyhynul již velmi dávno, kolem roku 200 našeho letopočtu. Na konci devatenáctého století veškerá čínská populace uhynula nebo byla vybita, naštěstí však těsně předtím čínský císař věnoval několik zvířat různým evropským zemím. Dnes žijí v Číně i v zoologických zahradách více než dva tisíce kusů jelenů milu.
Když je v přírodě druh na pokraji vyhynutí, jsou zoologické zahrady poslední šancí na přežití. V tuto chvíli probíhá boj o záchranu gaviála indického (druh rybožravého krokodýla s dlouhými tenkými čelistmi) - na začátku roku 2008 poslala indická vláda 7 mláďat do zoo v Praze (a pražská zoo investovala do gaviálího pavilónu 20 miliónů korun).
Abychom nehovořili jen o exotických zvířatech - druh ani nemusí být vyhynutý, stačí, když vymizí z části původního areálu. Například na reintrodukci rysa ostrovida v České republice se podílela i zoologická zahrada v Bojnicích.
Dalším argumentem je, že nebýt zoologických zahrad, nevěděli bychom o zvířatech všechno, co víme a nezajímali bychom se o ně tolik, kolik se zajímáme. Zoolog sledující zvíře ve volné přírodě, ho sice vidí ve stoprocentně přírodním prostředí, příliš často je však omezen tím, že jakmile začnou zvířata dělat neco zajímavého nebo netypického, zmizí z dohledu. Tím netvrdím, že by pozorovatelé v přírodě nic nezjistili – i pokud se však jednomu druhu věnují mnoho let, mají stále své limity. Naše znalosti o šimpanzích by například byly mnohem chudší, kdybychom se s nimi v zajetí nesnažili komunikovat, nedávali jim barvy, papír a štětec a nestavěli je před logické hádanky (již mnoho let sledují zoologové šimpanzí kolonii v holandském Arnhemu, kde mají šimpanzi díky velkému výběhu dostatek prostoru na podobné chování jako v přírodě).
Pozorování zvířat v zahradách nám umožňuje dozvědět se o nich víc a díky získaným vědomostem nadělat méně chyb při jejich ochraně.
Člověk, který pozoruje mláďátko zebry narozené v zoo a přemýšlí, o kolik by mu bylo na svobodě lépe, si obvykle neuvědomuje jednu podstatnou věc. Bohatství života, které vidíme v přírodě, je jen špičkou ledovce - vidíme jen zvířata, která přežila. V přírodě se dospělosti dožije pouze patnáct až dvacet procent narozených mláďat (aby se druh nepřemnožil a nezahubil sám sebe v důsledku devastace potravinových zdrojů, nesmí být přírůstek v populaci vyšší než mortalita dospělých jedinců). V přírodě neschopného býložravce sežere masožravec a neschopný masožravec zahyne hlady. Příroda není pro zebru volnost, krása a svoboda. Příroda je pro zebru boj o přežití, o teritorium a o partnera. Myslíme si, že zvířata jsou v přírodě volná. Není tomu tak. Zvířata hájí svá teritoria (která paradoxně nemusí být o mnoho větší, než prostor, který mají v zoologické zahradě).
Pokud bych měl být kritický a měl bych se vyjádřit, jestli je něco, co mi na zoologických zahradách vadí, pak, abych byl úplně přesný, bych řekl spíš "vadilo". Existují druhy živočichů, které v minulosti značně trpěly díky snaze zahrad shánět nová zvířata. Dnes se v zahradách spousta zvířat množí (podívejte například na seznam z Bojnic), jsou snahy reintrodukovat druhy zpět do volné přírody. Další výhradou minulosti byly nevyhovující životní podmínky pro některé druhy zvířat - i to je však něco, co se v posledních letech zásadně mění. Zoologická zahrady v Bratislavě aktuálně staví nový pavilón lidoopů , v pražské zoo je už čtyři roky otevřen pavilón "Indonéská džungle". Limitem jsou však peníze. Nejde ani o tom, že by zoo v Bratislavě nedokázala vymyslet nebo realizovat projekty jako zoo v Praze. Problém je, kde na to vzít (a nekrást). Změny se proto realizují jen postupně a pomalu (a když si přiznáme realitu, ani zoo v Praze si na rozdíl od zoo ve Vídni nemůže dovolit chovat koaly nebo pandu velkou).
Pokud bych měl postavit zoo podle svého gusta, zaplnil bych ji netypickými druhy zvířat, jako je například kočka jaguarundi nebo pes ušatý , stejně jako Gerald Durrell ve své zoo na Jersey bych se zaměřil na ohrožené druhy zvířat. Na druhou stranu si pragmaticky uvědomuji, že jsou zvířata návštěvnicky atraktivní, tzv. "povinné jízdy", bez kterých se zoo neobejde. Pokud má zoo upoutat, musí být vyváženým mixem populárních i méně známých zvířat.
Krátce další argumenty ZA:
Zoologická zahrada se snaží návštěvníky vzdělat - dát jim podnět na zamyšlení. Bratislavská zoo například aktuálně prezentuje na svém webu kampaň na záchranu evropských šelem: "Žijeme spolu" alebo AKO TO VIDIA ŠELMY?
Když udeří tuhá zima, zaplňují se zahrady labutěmi, lyskami a dalšími vodními ptáky, které lidé nalezli zamrzlé v ledu, zraněné nebo vyčerpané. Kdyby neexistovaly zoologické zahrady, nebylo by je kam nosit.
Zoologická zahrada je místem, kde se lidská populace setkává s živými zvířaty. Spousta lidí neviděla medvěda, vlka nebo jelena jinde než v zoo. Nebýt zoo, mysleli bychom na zvířata méně a náš obzor by byl užší.
